Hlava byla ve srovnání s krkem velká, také jako květ, příliš velký na příliš tenký stonek. Kamsa ohnula větvičku s jedním květem nad dítě. Prohlíželo si ho tmavýma očima. Mělo nádherně křehká víčka a obočí. Mezi prsty mu prosvítalo slunce. Usmálo se. Esdan zatajil dech. V dětském úsměvu při pohledu na květ byla krása květu, krása světa.
„Jak se jmenuje?“
„Rekam.“
Kamyův vnuk. Kamye, pán a otrok, lovec i hospodář, válečník i smírce. „Krásné jméno. Jak je starý?“
Jejich jazykem to znamenalo „Jak dlouho žije?“ Kamsa odpověděla divně. „Jako jeho život.“ Tak alespoň pochopil šeptání a Kamsino nářečí. Možná, že se neslušelo nebo to nepřinášelo štěstí, když se člověk ptal na věk dítěte.
Opřel se o lavici. „Cítím se velmi starý. Neviděl jsem dítě sto let.“
Heo seděla nahrbená zády k němu; vycítil, že by si nejraději zakryla uši. Děsil ji, cizinec. Domníval se, že život Hee mnoho neodkázal, jen strach. Bylo jí dvacet, dvacet pět? Vypadala na čtyřicet. Možná, že jí bylo sedmnáct. Ženy na použití, na surové používání, stárly rychle. Odhadoval, že Kamse nebude moc přes dvacet. Byla drobná a plochá, ale měla půvab a vnady, které Heo neměla.
„Pán má děti?“ zeptala se Kamsa a zvedla dítě s jistou diskrétní pýchou k prsu; plaše, ale hrdě.
„Ne.“'