„Kamso, je Heo – ?“
„Byla s tamtím. V posteli.“
Po odmlce se zeptal: „Máte se kde schovat?“ Bál se, že by je Banarkamyovi lidé mohli, až budou odcházet, popravit jako „kolaboranty“ nebo aby skryli stopy.
„Můžeme jít do krytu, jak jste říkal,“ odpověděla.
„Dobře. Jděte tam, když to půjde. Zmizte! Držte se z dohledu.“
„Nepovolím, pane.“
Právě zavírala dveře, když se okna rozbzučela zvukem blížícího se letadla. Oba zůstali stát. Kamsa ve dveřích. Esdan u okna. Dole i venku bylo slyšet výstřely a přebíhat muže. Z jihovýchodu se blížilo více letadel. „Zhasněte světla!“ vykřikl někdo. Muži běželi ven k letadlům zaparkovaným na trávníku a na terase. Okno vzplálo světlem, vzduch se otřásl výbuchem.
„Pojďte se mnou,“ vyzvala ho Kamsa. vzala ho za ruku a táhla ho za sebou ze dveří, do haly a služebními dveřmi, kterých si předtím ani nevšiml. Belhal se s ní, jak rychle mohl, po kamenných schodech, jež byly jako žebřík, zadní chodbou do změti stájí. Vyšli ven, právě když se všechno kolem nich otřásalo sérií výbuchů. Spěchali nádvořím, ohlušivým rachotem a přeskakujícími plameny. Kamsa ho stále táhla, věděla s absolutní jistotou, kam jde; zašla do skladiště na konci stájí. Byla zde Gana a jeden starý nevolník, otevírali poklop v podlaze. Slezli dolů. Kamsa seskočila, ostatní sestupovali po dřevěném žebříku pomalu a neohrabaně. Esdan nejneohrabaněji, dopadl špatně na zlomenou nohu. Stařec sešel poslední a zavřel za nimi poklop. Garia měla lampu na baterie, ale rozsvítila ji jen krátce, aby jim ukázala velký, nízký sklep se špinavou podlahou, regály a klenutý průchod do další místnosti, hromadu dřevěných beden a pět obličejů: dítě bylo vzhůru a zíralo ze svého ranečku na Ganině rameni tiše jako vždycky. Pak tma. A na nějaký čas ticho.
Nahmatali bedny, rozložili je potmě nazdařbůh po podlaze a sedli si na ně.
Další série výbuchů, zdálo se, že jsou dál, ale země a tma se chvěly. Třásli se také. „O Kamye.“ zašeptal někdo.
Esdan seděl na rozsušené bedně: bodáni a rýpání v noze pomalu přecházelo v palčivé pulzování.

„Můžete jít.“
Esdan odešel. Tema šel za ním. ale nezastavil ho, ani mu nenařídil, kam má jít. Esdan šel přímo do kuchyně, kde slyšel rachtat pánve, a požádal: „Choyo, dej mi prosím něco k jídlu!“ Stařec se hrbil a třásl, něco zamumlal, ustaraně se omlouval, ale vytáhl nějaké ovoce a okoralý chléb. Esdan si sedl k pracovnímu stolu a hltal. Nabídl Temovi, ale ten odměřeně odmítl. Esdan snědl všechno. Když byl hotov, odkulhal z kuchyně do postranních dveří, které vedly na velkou terasu. Doufal, že tam uvidí Kamsu: ale nikdo ze služebnictva venku nebyl. Sedl si na lavičku v balustrádě, ze které byl výhled na velkou nádrž, podobnou zrcadlu. Tema stál poblíž, na stráži.
„Říkal jste, že jestliže se nevolníci na takovém místě jako je tohle nepřipojí ke Vzpouře, jsou kolaboranti,“ pronesl Esdan.
Tema bez hnutí poslouchal.
„Nemyslíte si, že někteří prostě jen nepochopili, o co jde? A že tomu dosud nerozumějí? Tohle je zaostalé místo, zadyo. Zde je těžké představit si i svobodu.“
Mladík se chvíli bránil odpovědět, ale Esdan mluvil dál. pokoušel se s ním navázat kontakt, proniknout k němu. Vtom něco, co řekl, vystřelilo poklici.
„Ženské na použití,“ začal Tema. „Černoši je každou noc šukají. To jediné jsou, hovno. Jitské kurvy. Rodí jim černé fakany, anopane, anopane. Řekl jste to, neví, co to je svoboda. Nikdy to nepochopí. Nejde osvobodit někoho, kdo se nechá šoustat černochem. Jsou zkažení. Špinaví, nejde je očistit. Jsou prosáklí skrz naskrz černým svinstvem!“ Plivl na terasu a utřel si ústa. Esdan seděl bez hnutí, díval se na klidnou vodu v nádrži a na nižší terasy, na velký strom, řeku zahalenou oparem, protější zelený břeh. Kéž by byl zdráv a mohl pořádně pracovat, byl trpělivý, měl soucit a klid. K čemu jsem kdy byl? K čemu bylo všechno, co jsem udělal? Nikdy jsem nebyl k ničemu. Trpělivost, soucit, mír. Jsou to tví vlastní lidé… Sklopil oči na hustý plivanec na žluté pískovcové terase. Blázen, zanechat za zády vlastní lidi na celý život a začít se plést do jiného světa. Blázen, myslet si, že někomu můžeš dát svobodu. K tomu sloužila smrt. Aby nás vysvobodila z klece pro skrčence.
Vstal a tiše se belhal k domu. Mladík šel za ním.
Jakmile se začalo šeřit, rozsvítila se světla. Jistě dovolili Sakovi. aby spravil generátor. Esdan byl raději v přítmí, a tak si v pokoji zhasl. Ležel na posteli, když vtom zaklepala Kamsa a vešla; nesla podnos. „Kamso!“ zvolal a namáhavě se posadil, byl by ji objal, ale podnos mu v tom zabránil. „Rekam je – ?“
„S mou matkou,“ zašeptala.
„Je v pořádku?“
Nesmělé přikývnutí. Položila podnos na postel, neboť zde nebyl stůl.
„A ty jsi v pořádku? Buď opatrná, Kamso. Kéž bych – Povídali, že zítra odcházejí. Jestli můžeš, vyhni se jim.“
„Ano. Budete v bezpečí, pane,“ pronesla tiše. Nevěděl, zda je to otázka nebo přání. Udělal krátký kajícný posunek a usmál se. Chystala se odejít.

Brzy po východu slunce zkusil dveře a zjistil, že jsou zavřené. Chvíli klepal a volal, než někdo přišel: mladý chlapík vypadal polekaně, pravděpodobně stráž; a pak Tema. ospalý a zamračený, s klíčem od dveří.
„Chci, aby mě navštívila Gana.“ řekl Esdan dost nekompromisně. „Stará se mi o tohle.“ ukázal na obtíženou nohu. Tema bez odpovědi zavřel dveře. Asi po hodině zarachotil v zámku klíč a vešla Gana. Metoy vešel za ní. Tema za ním.
Gana před Esdanem uctivě stála. Rychle k ní přišel, chytil ji za paže a přitiskl svou tvář k její. „Pán Kamye buď pochválen, že jsi v pořádku!“ Tato slova mu lidé jako byla ona, často říkali. „Kamsa a dítě, jak se mají?“
Byla vystrašená, třásla se, nebyla učesaná, oči měla zarudlé, ale rychle se vzpamatovávala díky jeho nanejvýš neočekávanému, přátelskému přivítání. „Jsou teď v kuchyni, pane,“ odpověděla. „Muži z armády povídali, že vás bolí noha.“
„Tak jsem jim to řekl. Snad bys mi ji mohla převázat.“
Sedl si na postel a Gana se dala do práce, rozvazovala plátno.
„Jsou ostatní v pořádku? Heo? Choyo?“ Krátce zavrtěla hlavou.
„Mrzí mě to,“ Nemohl se jí dál ptát.
Nezavázala mu nohu tak dobře jako předtím. Neměla v rukou dost síly, aby obvaz utáhla, a spěchala, nervózní z toho, že ji cizinci pozorují.
„Doufám, že je Choyo zase v kuchyni,“ pronesl napůl k ní, napůl k nim. „Někdo vařit musí.“
„Ano, pane,“ zašeptala.
Žádné pane. žádné mistře! Chtěl ji varovat, neboť se o ni bál. Podíval se na Metoye. pokoušel se odhadnout jeho reakci, ale nepovedlo se mu to.
Gana dokončila práci. Metoy ji poslal pryč a zadya za ní. Gana odešla ráda. Tema se zdráhal. „Generál Banarkamye –“ spustil. Metoy se na něj podíval. Mladík zrozpačitěl, zamračil se a poslechl.
„Postarám se o tyto lidi,“ řekl Metoy. „Vždycky jsem to dělal. Byl jsem dozorce na ubikacích.“ Podíval se na Esdana studenýma černýma očima, „Jsem kleštěnec. Takových jako jsem já už moc nezbylo.“
Po chvíli Esdan odpověděl. „Díky, Metoyi. Potřebují pomoc. Nerozumějí tomu.“
Metoy přikývl.
„Ani já tomu nerozumím.“ pokračoval Esdan. „Plánují Osvobození vtrhnout do země? Nebo si to Rayaye vymyslel jako výmluvu pro rozmístění biba? Oyo tomu věří? Věříš tomu ty? Je osvobozenecká armáda na druhé straně řeky? Patříš k ní? Kdo jsi? Nečekám, že mi odpovíš.“
„Ne,“ odvětil eunuch.
Jestli byl falešným agentem, uvažoval Esdan potom, co odešel, pak pracoval pro osvobozenecké velitelství. Nebo v to alespoň doufal. Metoy byl muž. kterého chtěl mít na své straně.
Ale já nevím, kde je má strana, pomyslel si. když kráčel k židli u okna. Osvobození, pochopitelně, ale co je osvobození? Není to ideál, svoboda zotročených. Ne teď. Už nikdy. Od Vzpoury je osvobození armádou, politickým tělesem, velkým počtem lidí, vůdců a rádobyvůdců, ambicí a chamtivosti, které visely jako koule na noze nadějím a síle, nemotorné amatérské polovedení, jež se zmítalo mezi násilím a kompromisem, pokaždé komplikovanějším, a už nikdy nepozná překrásnou jednoduchost ideálu, čirou myšlenku svobody. To jsem chtěl, o to jsem celá léta usiloval. Přeházet aristokraticky jednoduchou strukturu hierarchie kasty tím, že ji zamořím pojmem spravedlnosti. A pak zmotat aristokraticky jednoduchou strukturu ideálu lidské rovnosti tím, že se ji pokusím uskutečnit. Monolitická lež se roztřepila na tisíce neslučitelných pravd, a tak jsem to chtěl. Ale jsem polapen šíleností, hloupostí, bezvýznamnou výslednou brutalitou.
Všichni mě chtějí využít, ale já jsem přežitek, už nejsem užitečný, pomyslel si; a myšlenka jím prošla jako paprsek jasného světla. Stále si myslel, že ještě může něco udělat. Nemůže.
I to byla svoboda.
Není divu, že si s Metoyem beze slova a hned porozuměli.
Ke dveřím přišel Tema a doprovodil ho dolů. Do místnosti s vycpaným psem. Do tohoto pokoje se vodily všechny typy velitelů, byl zarputile mužský. Tentokrát tu bylo jen pět mužů: Metoy. dva generálové a ti dva, kteří užívali hodnosti rega. Banarkamye jim všem velel. To on kladl otázky a udílel rozkazy. „Zítra odcházíme,“ oznámil Esdanovi. „Vy s námi. Získáme přístup na osvobozenou holosíť. Budete za nás mluvit. Oznámíte jitské vládě, že Ekumena ví, že mají v plánu rozmístit zakázané zbraně, a varují je, že jestliže tak učiní, dostane se jim okamžité a hrozné odplaty.“
Esdanovi se točila hlava hlady a nevyspáním. Zůstal stát – nikdo mu nenabídl, aby si sedl – a díval se na podlahu, ruce připažené k tělu. Sotva slyšitelně zamumlal: „Ano, pane.“ Banarkamye trhl hlavou, oči se mu zablýskly. „Co jste říkal?“
„Enna.“
„Kdo si myslíte, že jste?“
„Vězeň války.“

Banarkamye řekl: „Necháme to chvíli být,“ a vrátil se k prvnímu výslechu. Přeformuloval otázky, chtěl znát více podrobností a bez hnutí poslouchal. Spásonosný obličej. Dával najevo, že rukojmí nedůvěřuje. Kladl důraz na všechno, co Rayaye řekl ohledně invaze či protiútoku na jihu. Esdan několikrát opakoval, že Rayaye povídal, že prezident Oyo očekává útok Osvobozených na tuto provincii, kus odtud po proudu. Pokaždé dodal: „Nemám tušení, jestli bylo něco z toho, co mi Rayaye řekl, pravda.“ Po čtyřech nebo pěti kolech ho přerušil. „Promiňte, generále. Musím se znovu zeptat, jestli nevíte něco o lidech, co zde byli –“
„Znal jste tady někoho, než jste sem přišel?“ zeptal se ho mladší muž ostře.
„Ne. Ptám se na domácí sluhy. Byli ke mně milí. Kamsino dítě je nemocné, potřebuje léčit. Rád bych věděl, že o ně bylo postaráno.“
Generálové se mezi sebou radili a nevěnovali tomuto odbočení žádnou pozornost.
„Každý, kdo po Vzpouře zůstal tady, na tomhle místě, je kolaborant,“ odvětil zadyo Téma.
„Kam měli jít?“ zeptal se Esdan a pokoušel se mluvit klidně. „Tenhle kraj není osvobozený. Páni tu dosud obdělávají pole pomocí otroků. Ještě stále tu používají klec pro skrčence.“ Při posledních slovech se mu hlas trochu roztřásl; proklínal se za to.
Banarkamye a Tueyo se dosud radili a jeho otázky si nevšímali. Metoy vstal a řekl: „Pro dnešek to stačí. Pojďte se mnou.“ Esdan za ním kulhal dvoranou a nahoru po schodech. Přidal se k nim zadyo, spěchal, patrně ho poslal Banarkamye. Nebyly povoleny žádné soukromé rozhovory. Nicméně Metoy se zastavil u dveří Esdanova pokoje, podíval se na něj a řekl: „O domácí služebnictvo bude postaráno.“
„Děkuji vám.“ odpověděl Esdan vřele. Pokračoval: „Gana se mi starala o zranění. Potřebuji, aby ke mně přišla.“ Jestli ho chtějí živého a zdravého, nemusí se bát použít svou indispozici jako hybnou páku. Jestli nechtějí, nepomůže mu nic.
Spal málo a špatně. Vždycky mu prospívalo, když měl informace a činnost. Bylo vysilující být držen v nevědomosti a bezmocný, zmrzačený psychicky i fyzicky. A měl hlad.

„Vím to, maršále.“
Vyměnili si pohledy. I přes otevřené vyhrožování byl Metoy tím, komu měl Esdan tendenci věřit. Byl spolehlivý. Ostatní byli nervózní, nejistí. Nyní už měl jistotu, že jsou to frakcionáři. Jak velká je jejich frakce a jak moc se liší od osvobozeneckého velení, se mohl dozvědět jen z toho, co jim vyklouzne.
„Poslouchejte, pane Stará Hudbo,“ oslovil ho Tueyo. Zvyk je železná košile. „Víme, že jste pracoval pro Hama. Pomáhal jste dostat lidi na Yeowe. Tenkrát jste stál za nami.“ Esdan přikývl. „Musíte za námi stát i nyní. Hovoříme s vámi otevřeně. Máme informace, že Jiti plánují protiútok. A co to znamená? Znamená to, že se chystají použít bibo. Nic jiného to znamenat nemůže. A to se nesmí stát. Nesmíme jim dovolit to udělat. Musíme je zastavit.“
„Tvrdíte, že Ekumena je neutrální,“ vmísil se Banarkamye. „To je lež. Sto let Ekumena této planetě nedovolila se připojit, protože jsme měli bibo. Měli, nepoužili jsme ho, jen mít ho stačilo. Teď říkají, že jsou neutrální. Teď, když na tom záleží! Teď, když k nim tenhle svět patří! Musí jednat. Podniknout něco proti té zbrani. Musí Jitům zabránit, aby ji použili.“
„Jestli ji legitimní mají a plánují ji použít, a jestli dokážu dát vědět Ekumeně – co by mohli udělat?“
„Vy mluvte. Povězte prezidentovi Jitů: Ekumena říká dost. Ekumena pošle lodě, pošle vojáky. Stojíte za námi! Jestli ne, jste s nimi!“
„Generále, nejbližší loď je několik světelných let daleko. Legitimní to vědí.“
„Ale můžete je přivolat, máte vysílač.“
„Ansibl na vyslanectví?“
„Jitové mají také jednu.“
„Ansibl na ministerstvu zahraničí byl zničen při Vzpouře. Při prvním útoku na vládní budovy. Vyhodili do vzduchu celý blok.“
„Jak to víte?“
„Udělalo to vaše vlastní vojsko. Generále, myslíte si, že legitimní mají možnost spojení s Ekumenou, které vy nemáte? Nemají. Mohli by dát vyslanectví a ansibl zabrat, ale tím by ztratili u Ekumeny veškerou důvěru. A k čemu by jim to bylo? Ekumena nemá žádné vojsko, které by poslala,“ a jelikož si najednou nebyl jistý, jestli to Benarkamye ví, dodal, „jak víte. Kdyby měla, trvalo by léta, než by je sem dopravila. Z tohoto důvodu a mnoha dalších Ekumena nemá armádu a neválčí.“ Byl velmi polekán jejich nevědomostí, amatérstvím a strachem. Nedal na hlase znát neklid a netrpělivost, mluvil volně a díval se na ně bezstarostně, jako kdyby očekával, že ho pochopí a budou souhlasit. Pouhý náznak takové jistoty někdy splnil účel. Naneštěstí z pohledu do jejich tváří poznal, že ti dva generálové se mýlili a Metoy měl pravdu. Hledal stanovisko v diskusi.