Mluvil tiše, hlasem prostředka. Možná, že jim bude trvat generaci i víc, než se naučí zvýšit hlas, mluvit svobodně.
„Jak jste se dozvěděli, že jsem zde? Polní pošta?“
Tak nazývali tajný informační systém, který se šířil od ucha k uchu, od pole k ubikaci, do města a zase zpět, mnohem dřív, než existovala holosíť. Hame používal polní poštu a stala se hlavním nástrojem Vzpoury.
Malý tmavý muž se usmál a lehce pokývl, pak se zarazil, když viděl, že ostatní neprozrazují žádné informace.
„Víte, kdo mě sem tehdy přivedl – Rayaye. Nevím, pro koho pracoval. Povím vám, co budu moci.“ Ulevilo se mu a choval se pošetile, příliš mluvil. „Mám zde přátele,“ pokračoval neutrálnějším hlasem, díval se na jednoho po druhém, zpříma, ale zdvořile. „Nevolnice, lidi v domě. Doufám, že jsou v pořádku.“
„Záleží na tom,“ odpověděl šedovlasý, drobný muž, který vypadal velmi unaveně.
„Žena s dítětem, Kamsa. A stařena, Gana.“
Několik z nich zavrtělo hlavou, aby naznačili, že o nich neví nebo že je nezajímají. Většina vůbec nereagovala. Rozhlédl se po nich znovu, potlačoval zlost a podráždění při pohledu na tuto okázalost, na tu sešlost se staženými rty.
„Potřebujeme vědět, co jste tu dělal.“ řekl hnědovlasý muž.
„Kontakt z osvobozenecké armády ve městě mě asi před patnácti dny odvedl z vyslanectví na osvobozenecké velitelství. Na rozhraní nás zadrželi Rayayovi muži. Odvezli mě sem. Strávil jsem nějaký čas v kleci pro skrčence.“ pokračoval Esdan stejně neutrálním hlasem. „Zranil jsem si nohu a nemohu moc chodit. Mluvil jsem dvakrát s Rayayem. Než řeknu víc, myslím, že pochopíte, že potřebuji vědět, s kým mluvím.“
Vysoký hubený muž. který ho osvobodil ze zamčené místnosti, obešel stůl a krátce se poradil se šedovlasým mužem. Hnědovlasý naslouchal, bylo znát, že souhlasí. Vysoký hubený muž promluvil k Esdanovi atypicky pronikavým, hlubokým hlasem: „Jsme zvláštní delegace předsunuté armády světového osvobození. Jsem maršál Metoy.“ Všichni ostatní se představili. Velký hnědovlasý muž byl generál Banarkamye, unavený starší muž byl generál Tueyo. Řekli s jménem i hodnost, ale při oslovování ji nepoužívali; ani jemu neříkali pane. Před osvobozením užívali námezdníci tituly mezi sebou jen zřídka, oslovovali se podle příbuzenského vztahu: otče, sestro, tetinko. Tituly se užívaly před jménem pána: lord, pán, mistr, magnát. Osvobození zjevně rozhodlo obejít se bez nich. Potěšilo ho, že se setkal s armádou, která nešla ve vyšlapaných kolejích a nekřičela na sebe Pane! Ale nebyl si jistý, s jakou armádou se setkal.
„Drželi vás v té místnosti?“ zeptal se ho Metoy. Byl to zvláštní muž, temný chladný hlas, bledý, lhostejný obličej, ale nebyl nesvůj jako ostatní. Zdálo se, že je sebejistý, zvyklý velet.
„Zamkli mě tam na noc. Jako kdyby byli varováni, že se blíží potíže. Obvykle jsem měl pokoj nahoře.“
„Smíte tam teď jít,“ řekl Metoy. „Zůstaňte uvnitř.“
„Zůstanu. Ještě jednou děkuji,“ pronesl ke všem. „Prosím, kdybyste něco zjistili o Kamse a Ganě –?“ Nečekal, až ho okřiknou, otočil se a vyšel z místnosti.