„Osvobozenecká?“
„Enna. Nějaká armáda.“
„Z druhé strany řeky?“
„Myslím.“
„Jsou to prostředkové – osvobození lidé. Tví vlastní lidé. Neublíží vám. Snad.“
Bála se. Ovládala se dokonale, ale bála se. Byla tady svědkem Vzpoury. A odvety.
„Když začne bombardování nebo boj, ukryj se, jestli je to možné. V podzemí. Musí zde být kryty.“
Zamyslela se. „Ano.“
V zahradách Yaramery byl klid. Žádný zvuk, jen vítr šelestil v listí, a znělo tiché bzučení generátoru. I spálené, zubaté ruiny domu vypadaly mile, věčně. Nejhorší už je za námi, tvrdily ruiny. Za nimi. Ale možná, že ne za Kamsou a Heou, Ganou a Esdanem. Ale v letní atmosféře nebyla ani stopa násilí. Dítě se usmálo svým neurčitým úsměvem a uvelebilo se Esdanovi v náručí. Pomyslel na kámen, jejž ztratil ve snu.
Na noc ho zamkli do místnosti bez oken. Neměl možnost zjistit, kolik je hodin, když ho vyburcoval hluk, pak ho zcela probudily série výstřelů a explozí, střelba z pušek nebo ruční granáty. Nastalo ticho, a pak druhá série ran a třesků, slabší. Znovu ticho, nerušené. Pak přímo nad domem slyšel letadlo, jako by kroužilo, zvuky v domě: pokřik, pobíhání. Rozsvítil lampu a snažil si obléknout kalhoty; přes ovázanou nohu to šlo ztěžka. Když slyšel, že se letadlo vrací, a explozi, skočil v panice po dveřích. Věděl jen to, že se musí dostat ven z této smrtící pasti. Vždycky se bál ohně, smrti v ohni. Dveře byly z pevného dřeva, důkladně zasazené do pevného rámu. Neměl vůbec žádnou naději je rozbít, a i ve svém zděšení si to uvědomoval. Vykřikl: „Pusťte mě odtud!“ Pak nad sebou získal kontrolu, vrátil se k posteli a po chvilce si sedl na podlahu mezi lůžko a stěnu, do jediného úkrytu, jejž místnost poskytovala; pokoušel si představit, co se děje. Osvobození zaútočili a Rayayovi muži na ně střílí a pokoušejí se sestřelit letadlo, to jediné si představil.
Mrtvé ticho. Neměnné.
Lampa zablikala. Vstal a postavil se ke dveřím.