Jeden mladší muž šel s ním. Představil se jako zadyo Tema. Osvobozenecká armáda tedy užívala staré veotské hodnosti. Esdan věděl, že mezi nimi byli veoti, ale Tema nebyl veot. Měl světlou pokožku a všední městský přízvuk, tichý, strohý, uskřípnutý. Esdan se s ním nepokoušel navázat hovor. Tema byl mimořádně nervózní, vystrašený nočním zabíjením v blízkém táboře nebo něčím jiným; ramena, paže i ruce se mu téměř neustále třásly, bledý obličej měl bolestivě stažený. Neměl náladu na tlachání s postarším civilním cizozemským vězněm.
Ve válce je každý vězněm, napsal historik Henennemores.
Esdan poděkoval novým věznitelům za to, že ho osvobodili, ale věděl, kde se v této chvíli nachází. Stále na Yarameře.
Přesto se mu ulevilo, když znovu spatřil svůj pokoj. Sedl si na židli s jedním opěradlem a díval se z okna na ranní slunce, na dlouhé stíny stromů na trávnících a terasách.
Nikdo z domácích nevyšel jako obvykle po své práci nebo si od ní odpočinout. Nikdo nepřišel k němu do pokoje. Ráno se vleklo. Cvičil tanhai, které se zraněnou nohou zvládl. Seděl a bděl, zdříml si, probudil se, snažil se zůstat vzhůru, byl neklidný, dělal si starosti, propracovával se slovy: Zvláštní delegace předsunuté armády světového osvobození.
Legitimní vláda nazývala v holozprávách nepřátelskou armádu „povstaleckými silami“ nebo „vzbouřenecké hordy“. Začali si říkat osvobozenecká armáda, v názvu nebylo nic o světovém osvobození; ale od začátku Vzpoury byl od souvislého spojení s bojovníky za svobodu odříznut, a od té doby, co bylo uzavřeno vyslanectví, ztratil veškeré informace všeho druhu – samozřejmě kromě informací z ostatních planet vzdálených mnoho světelných let. Nebraly konce, ansibl jich byl plný, ale o tom, co se děje o dvě ulice dál, nic, ani slovo. Na vyslanectví byl bez informací, zbytečný, bezmocný, nečinný. Přesně jako tady. Byl, jak řekl Henennemores, od začátku války vězeň. Spolu se všemi ostatními na Werelu. Vězeň v procesu svobody.
Bál se, že si na bezmocnost zvykne, že mu přesvědčí duši. Musí si vzpomenout, proč se tahle válka vede. Ale ať přijde svoboda brzy, pomyslel si, ať už mě osvobodí!
Odpoledne mu mladý zadyo přinesl talíř se studeným jídlem, očividně odřezky zbytků, které našli v kuchyni, a láhev piva. Vděčně jedl a pil. Ale bylo jasné, že domácí sluhy nepropustili. Nebo je zabili. Odmítal si to připustit.
Po západu slunce se zadyo vrátil a odvedl ho dolů do místnosti s vycpaným psem. Generátor přirozeně nefungoval; neudrželo ho v chodu nic jiného než věčné opravy starého Saky. Muži přinesli elektrické svítilny, na stole v místnosti hořelo několik velkých petrolejek a vrhalo na tváře kolem romantické, zlaté světlo a vytvářelo za nimi tajemné stíny.
„Sedněte si,“ pokynul mu hnědovlasý generál. Banarkamye – Čte bibli, tak by se dalo přeložit jeho jméno. „Chceme vám položit několik otázek.“
Němý, ale zdvořilý souhlas.
Ptali se, jak se dostal z vyslanectví, kdo byl jeho kontakt u Osvobozených, kam chtěl jít, proč tam chtěl jít, co se stalo během únosu, kdo ho sem přivedl, na co se ho ptali, co od něj chtěli. Odpoledne došel k závěru, že mu nejlépe poslouží upřímnost, a tak odpověděl na všechny otázky přímo a stručně, až na poslední.
„Osobně jsem na vaší straně téhle války,“ odpověděl, „ale Ekumena nevyhnutelně zůstává neutrální. Protože jsem v této chvíli jediný cizozemec na Werelu, který má možnost mluvit, cokoli řeknu, může být bráno – nebo zaměněno – za mínění vyslanectví a stabilů. Proto jsem byl pro Rayaye cenný. Možná, že i pro vás. Ale je to neplatná hodnota. Nemohu mluvit za Ekumenu. Nemám k tomu oprávnění.“
„Chtěli po vás, abyste prohlásil, že Ekumena podporuje Jity,“ řekl unavený Tueyo.
Esdan přikývl.
„Mluvili o tom, že použijí zvláštní taktiku, zbraně?“ Teď to byl Banarkamye, zachmuřený, snažil se ubrat otázce váhu.
„Raději bych na tuto otázku odpověděl za hranicemi, lidem z osvobozeneckého velitelství, které znám.“
„Mluvíte s velitelstvím armády světového osvobození. Odmítnutí odpovědět lze brát jako důkaz, že jste se spojil s nepřítelem.“ Tohle byl Metoy, mrštný, tvrdý, s ostrým hlasem.