Banarkamye řekl: „Necháme to chvíli být,“ a vrátil se k prvnímu výslechu. Přeformuloval otázky, chtěl znát více podrobností a bez hnutí poslouchal. Spásonosný obličej. Dával najevo, že rukojmí nedůvěřuje. Kladl důraz na všechno, co Rayaye řekl ohledně invaze či protiútoku na jihu. Esdan několikrát opakoval, že Rayaye povídal, že prezident Oyo očekává útok Osvobozených na tuto provincii, kus odtud po proudu. Pokaždé dodal: „Nemám tušení, jestli bylo něco z toho, co mi Rayaye řekl, pravda.“ Po čtyřech nebo pěti kolech ho přerušil. „Promiňte, generále. Musím se znovu zeptat, jestli nevíte něco o lidech, co zde byli –“
„Znal jste tady někoho, než jste sem přišel?“ zeptal se ho mladší muž ostře.
„Ne. Ptám se na domácí sluhy. Byli ke mně milí. Kamsino dítě je nemocné, potřebuje léčit. Rád bych věděl, že o ně bylo postaráno.“
Generálové se mezi sebou radili a nevěnovali tomuto odbočení žádnou pozornost.
„Každý, kdo po Vzpouře zůstal tady, na tomhle místě, je kolaborant,“ odvětil zadyo Téma.
„Kam měli jít?“ zeptal se Esdan a pokoušel se mluvit klidně. „Tenhle kraj není osvobozený. Páni tu dosud obdělávají pole pomocí otroků. Ještě stále tu používají klec pro skrčence.“ Při posledních slovech se mu hlas trochu roztřásl; proklínal se za to.
Banarkamye a Tueyo se dosud radili a jeho otázky si nevšímali. Metoy vstal a řekl: „Pro dnešek to stačí. Pojďte se mnou.“ Esdan za ním kulhal dvoranou a nahoru po schodech. Přidal se k nim zadyo, spěchal, patrně ho poslal Banarkamye. Nebyly povoleny žádné soukromé rozhovory. Nicméně Metoy se zastavil u dveří Esdanova pokoje, podíval se na něj a řekl: „O domácí služebnictvo bude postaráno.“
„Děkuji vám.“ odpověděl Esdan vřele. Pokračoval: „Gana se mi starala o zranění. Potřebuji, aby ke mně přišla.“ Jestli ho chtějí živého a zdravého, nemusí se bát použít svou indispozici jako hybnou páku. Jestli nechtějí, nepomůže mu nic.
Spal málo a špatně. Vždycky mu prospívalo, když měl informace a činnost. Bylo vysilující být držen v nevědomosti a bezmocný, zmrzačený psychicky i fyzicky. A měl hlad.