Pomalé přikývnutí. Neustávala v mírném houpání. Dítě mělo zavřené oči, hlavu tiše položenou na nepatrných, vysušených prsou. „Myslím, že už nebude trvat dlouho, než zemře.“
Po chvíli Esdan zopakoval: „Zemře?“
Přikývnutí. Usmívala se. Mírně, velmi mírně ho houpala. „Jsou mu dva roky věku, pane.“
„Myslel jsem, že se narodil letos v létě,“ odvětil Esdan šeptem.
Stará žena odvětila: „Přišel, aby tu s námi zůstal jen malou chvíli,“
„Co je s ním?“
„Má úbytě.“
Esdan už tenhle výraz slyšel. Zeptal se „Avo?“ Název znal, byla to systematická virová infekce běžná mezi werelianskými dětmi, obvykle propukala v epidemiích v ubikacích prostředků ve městech.
Přikývla.
„Ale ty se dají léčit!“
Stařena neodpověděla.
Avo se dalo úplně vyléčit. Když byli doktoři. Když byla medicína. Avo bylo léčitelné ve městě, ne na venkově. V panském domě, ne v ubikacích prostředků. V době míru. ne za války. Blázne!
Možná, že ví, že je léčitelné, možná, že ne; možná, že neví, co to slovo znamená. Houpala dítě a šeptem mu pobrukovala, bláznovi nevěnovala žádnou pozornost. Ale slyšela ho, a nakonec mu odpověděla, nedívala se přitom na něj, pozorovala spící obličej dítěte.
„Narodila jsem se jako otrok a mé dcery také. Ale on ne. On je dar. Dar nám. Nikdo ho nemůže vlastnit. Dar od samotného Pána Kamye. Kdo si může ponechat takový dar?“
Esdan sklopil hlavu.
Matce tehdy řekl: „Bude volný.“ A ona odpověděla: „Ano.“
Konečně promluvil. „Smím si ho pochovat?“
Babička ho přestala kolébat a chvíli ho bez hnutí držela. „Ano.“ Zvedla se a velice opatrně položila spící dítě Esdanovi do náruče, do klína.
„Držíte mou radost.“ řekla mu.
Dítě nic nevážilo – šest nebo sedm liber. Připadalo mu, že drží teplou květinu, nepatrné zvířátko, ptáče. Plenka se svezla na kameny. Gana ji sebrala, ovinula ji jemně kolem dítěte a zakryla mu obličej. Klečela tam, napjatá a nervózní, starostlivá, pyšná. Zanedlouho si dítě znovu přitiskla na srdce. „Tak,“ řekla a obličej jí zjihl do výrazu štěstí.