Tu noc se Esdanovi, když spal v pokoji, který měl výhled na terasy Yaramery, zdálo o tom, že ztratil plochý oblázek. který s sebou stále nosil v brašně. Kámen pocházel z puebla. Když ho držel v dlani a hřál ho, dokázal mluvit, povídat si s ním. Ale už dlouho s ním nemluvil. Teď zjistil, že ho nemá. Ztratil ho, někde ho zapomněl. Domníval se, že ho nechal v suterénu vyslanectví. Pokoušel se dostat do suterénu, ale dveře byly zamčené a jiné najít nemohl.
Vzbudil se časně ráno. Nemusel vstávat. Měl by přemýšlet, co bude dělat, co řekne, až se Rayaye vrátí. Nemohl. Myslel na sen, na kámen, který mluvil. Přál si slyšet, co říkal. Myslel na pueblo. Rodina otcova bratra žila v Arkananském pueblu na vysočině na dálném jihu. Když byl chlapec, létal tam Esi každý rok uprostřed severní zimy na čtyřicet dní léta. Nejdříve s rodiči, později sám. Strýc a teta vyrostli v Darrandě, nepatřili do puebla. Jejich děti ano. Vyrostly v Arkananu a zcela k němu patřily. Nejstarší, Suhan, o čtrnáct let starší než Esdan, se narodil s ireparabilním mozkem a nervovou vadou, a kvůli němu se rodiče usadili v pueblu. Bylo to místo pro něj. Stal se pastevcem. Šel do hor s varnami, zvířaty, jež přivedl jižní Hain z O asi před miléniem. Staral se o ně. Vracel se do puebla jen na zimu. Esi ho vídal jen zřídka a byl za to vděčný, neboť Suhan mu připadal hrozný – velký, pajdal, odporně smrděl, mluvil hlasitě hýkavým hlasem a nesrozumitelně mumlal. Esi nedokázal pochopit, proč rodiče i sestry Suhana milují. Myslel si. že to předstírají. Jeho nemohl nikdo milovat.
Pro dospívajícího Esdana to byl problém. Sestřenice Noy, Suhanova sestra, jež se stala vodním náčelníkem Arkananu, mu řekla, že to není problém, ale záhada. „Vidíš, jak nás Suhan vede?“ zeptala se. „Tak si to představ. Dovedl rodiče sem. Já se sestrou jsme se proto narodily zde. Ty k nám také jezdíš. Naučil ses žít v pueblu. Nikdy nebudeš jen měšťák, protože tě sem Suhan dovedl. Vedl nás všechny. Do hor.“
„Ve skutečnosti nás nevedl,“ přel se čtrnáctiletý.
„Ale ano. Šli jsme za jeho slabostí. Za neúplností. Vada nás vedla. Podívej se na vodu. Vyhledává ve skále vadná místa, otvory, dutiny, nedostatky. Když budeme následovat vodu, dojdeme tam, kam patříme.“ Pak začala vést spor o uživatelských právech zavlažovacího systému mimo město, neboť na východní straně hor byla velice suchá krajina a lidé z Arkananu byli svárliví, i když pohostinní, a vodní náčelník měl plno práce.
Ale Suhanův stav byl nezvratitelný a slabost nedokázala vyléčit ani zázračná medicína Hainu. Avšak tohle dítě umíralo na nemoc, jež se dala vyléčit několika injekcemi. Nebylo správné smířit se s jeho nemocí a smrtí. Nebylo správné dovolit, aby byl ošizen o život okolnostmi, smůlou, nespravedlivou společností, fatalistickým náboženstvím. Náboženství, jež živilo a podporovalo hroznou pasivitu otroků, jež našeptávalo těmto ženám, aby nic nedělaly, aby nechaly dítě chřadnout a umřít.
Měl by zasáhnout, měl by něco udělat – co by se dalo dělat?
„Jak dlouho žije?“