„Yera yera,“ zamumlala, další výraz otroků, který často slýchával v městských ubikacích: Ach, škoda, škoda.
„Jak ty poznáš jádro věci, Kamso,“ odpověděl. Pohlédla na něj a usmála se. Měla ošklivé zuby, ale usmívala se mile. Připadalo mu, že dítě nesaje. Leželo jí klidně na paži. Heo byla stále napjatá a trhla sebou, kdykoli promluvil, a tak raději mlčel. Odvrátil se, zahleděl se za keře. Měl překrásný výhled, jenž se mu naskytl pokaždé, ať šel nebo seděl, vždycky byl dokonale vyvážený: stupně dlažby, šedohnědé trávy a modré vody, záhyby alejí, masy a obrysy křovin, obrovský starý strom, zamlžená řeka a protější zelený břeh. Ženy začaly po chvíli tiše mluvit. Neposlouchal, co říkají. Vnímal hlasy, sluneční paprsky, klid.
Po horní terase k nim ztěžka přicházela stará Gana. uklonila se mu a řekla Kamse a Hee: „Choyo vás chce. Nech mi tu dítě.“ Kamsa položila dítě na teplý kámen. Vyskočily a odešly, drobné, malé ženy, pohybovaly se s přirozeným spěchem. Stařena kousek po kousku, se sténáním a grimasami, dosedla na chodník vedle Rekama. Hned ho přikryla záhybem plenky, mračila se a bručela, že je matka pošetilá. Esdan sledoval starostlivé pohyby, jemnost, s jakou chlapečka zvedá, jak mu podpírá těžkou hlavu a tenké údy, jak její něžnost dítě konejší. jak ho vlastním tělem kolébá.
Podívala se na Esdana. Usmála se; obličej se jí zvrásnil tisícem vrásek. „Je pro mě velký dar,“ pronesla.
Zašeptal: „Tvůj vnuk?“