Vrchní zpravodaj vyslanectví Ekumeny na Werelu, muž. který se na rodné planetě jmenoval Sohikelwenyanmurkeres Esdan a jenž byl ve Voe Deu známý pod přezdívkou Esdardon Aya neboli Stará Hudba, se nudil. Trvalo to občanskou válku a tři roky než se začal nudit, ale dospěl do stádia, kdy sám sebe v ansiblových zprávách stabilům na Hainu označoval jako vrchního úřednického hlupáka vyslanectví.
Nicméně i potom, co legitimní vláda uzavřela vyslanectví a nedovolila, aby se dovnitř nebo ven dostal kdokoli či jakákoli informace, byl schopen udržet si s přáteli ve Svobodném městě několik tajných spojení. Třetí léto války přišel k velvyslanci se žádostí. Osvobozenecké velitelství bylo odříznuto od spolehlivého spojení s vyslanectvím a zeptalo se ho (jak? vpadl mu do řeči velvyslanec; vysvětlil mu, že po jednom člověku, který dodával potraviny) jestli vyslanectví dovolí jednomu nebo dvěma svým lidem proklouznout přes hranice a promluvit s nimi, dovolí, aby byli společně vidět a poskytli důkaz, že navzdory propagandě a dezinformacím a přestože vyslanectví uvízlo v Jitském městě, není jeho personál zapleten do podpory legitimních, ale zůstal neutrální a je připraven jednat se zákonnými úřady na obou stranách.
„Jitské město?“ zeptal se velvyslanec. „Nevadí. Ale jak se tam dostaneš?“
„Neustálé potíže s Utopií,“ Esdan nato. „No, zkusím projít s kontaktními čočkami, jestli si mě nikdo nebude prohlížet zblízka. Přejít rozhraní bude ošemetný kousek.“
Většina z velkého města dosud fyzicky stála, vládní budovy, továrny a skladiště, univerzita, turistické atrakce: Velká tualská kaple, Divadelní ulice, Starý trh se zajímavými výstavními plochami a vznešená Aukční síň, jež se neužívá od doby, kdy byl prodej a nájem otroků přesunut na elektronické tržiště; nespočetné ulice, třídy a bulváry, zaprášené parky ve stínu purpurově kvetoucích stromů, míle a míle obchodů, garáží, továren, tratí, stanic, činžovních domů, budov, ohrazených ubikací, sídlišť, předměstí a satelitních čtvrtí. Většina z nich stále stála, většina z patnácti milionů obyvatel zde dosud žila, ale hluboká komplexnost města byla ztracena. Spojení byla přerušena. Vzájemná součinnost se nekonala. Mozek po mrtvici.
Největší úder byl surový, rána sekyrou přímo do mozku města, kilometr široká země nikoho, budovy vyhozené do vzduchu, zatarasené ulice, trosky a suť. Na východ od rozhraní bylo legitimní území: centrum města, vládní kanceláře, vyslanectví, banky, komunikační věže, univerzita, rozlehlé parky a bohatá sídliště, silnice z města ke zbrojnici, kasárnám, letištím a kosmodromu. Na západ od rozhraní bylo Svobodné město, osvobozené území: továrny, ubikace, byty námezdních dělníků, sídliště starých usedlíků, nekonečné míle uliček, jež se nakonec ztrácely v pustině. Oběma částmi probíhaly hlavní silnice z východu na západ, pusté.
Osvobození ho úspěšně propašovali z vyslanectví a skoro přes rozhraní. Stejně jako on měli dostatek zkušeností ze starých časů, kdy dostávali uprchlé prostředky na Yeowe a na svobodu. Připadalo mu zajímavé být pašován, namísto toho aby byl jedním z pašeráků, připadalo mu to mnohem děsivější, a přece méně stresující, protože nenesl zodpovědnost, byl balíkem, ne pošťákem. Ale někde ve spojení byl vadný článek.
Došli pěšky na rozhraní a část cesty přes a zastavili se u malého opuštěného náklaďáku, jenž seděl na ráfcích pod rozebraným činžovním domem. Za volantem za rozbitým, popraskaným čelním sklem seděl řidič a zubil se na něj. Průvodce mu ukázal, aby nastoupil dozadu. Náklaďák se odrazil jako kočka na lovu, ujížděl po příšerné cestě a kličkoval mezi troskami. Byli téměř na hranici rozhraní, kodrcali se územím zasypaným sutí, které bylo dříve možná ulicí či tržištěm, když náklaďák změnil směr, zastavil, ozvaly se výkřiky, výstřely, korba se otevřela a dovnitř vtrhli nějací muži. „Klid,“ řekl jim, „buďte v klidu,“ neboť s ním zacházeli hrubě, smýkali jím a zkroutili mu paži za záda. Vytáhli ho z náklaďáku, svlékli mu kabát a prohledali ho, jestli nemá zbraň, pak ho postrkovali s pažemi pevně přitisknutými k zádům k autu, které čekalo vedle náklaďáku. Pokusil se zjistit, jestli je jeho řidič mrtvý, ale než ho strčili do auta, nestačil se rozhlédnout.
Byla to stará vládní limuzína, tmavě červená, široká a dlouhá, určená na přehlídky a na to, aby vozila významné majitele nemovitostí na Radu a velvyslance z kosmodromu. Hlavní oddělení vozu se dalo zatáhnout závěsem, který odděloval pánské a dámské pasažéry, a kupé pro řidiče bylo uzavřeno, aby pasažéři nedýchali stejný vzduch, který vydechl otrok.
Jeden muž mu držel ruku za zády, dokud ho nestrčil hlavou napřed do vozu, a jediné, co ho napadlo, když zjistil, že se ocitl mezi dvěma muži a proti němu sedí další tři, bylo: na tohle jsem už příliš starý.
Zachovával klid, potlačoval strach i bolest, netroufal se pohnout ani si třít rameno, v němž pociťoval ostrou bolest, ani se jim podívat do tváře či příliš nápadně na ulice. Dva pohledy mu řekly, že právě přejíždí ulici Rei; jeli na východ, ven z města. Uvědomil si, že doufá, že ho vezou zpět na vyslanectví. Jak pošetilé.
Měli ulice sami pro sebe, kromě pěších, kteří je sledovali polekaným pohledem, když se kolem nich mihli. Byli zrovna na širokém bulváru, jeli velmi rychle, stále na východ. I když byl ve velmi špatné situaci, přesto ho naprosto rozjařovalo, že je mimo vyslanectví, na vzduchu, ve světě, že se pohybuje, a to rychle.
Opatrně zvedl ruku a masíroval si rameno. Stejně opatrně pohlédl na muže vedle sebe a proti sobě. Všichni měli tmavou pokožku, dva modročernou. Dva muži naproti byli mladí. Upravené, netečné obličeje. Třetí byl veot třetího stupně, oga. Obličej nic nevyjadřoval, v tom byla jeho kasta dobře vycvičena. Jak se na něj Esdan díval, zachytil jeho pohled. Oba se okamžitě odvrátili.
Esdan měl veoty rád. Viděl je, vojáky stejně jako majitele otroků, jako část starého Voe Dea, členy rasy odsouzené k záhubě. Obchodníci a byrokraté přežijí a budou prosperovat mezi Osvobozenými, bezpochyby si najdou vojáky, kteří za ně budou bojovat, ale vojenská kasta ne. Jejich zákon oddanosti, cti a přísnosti byl příliš podobný zákonu otroků, s nimiž společně uctívali Kamye, bojovníka a nevolníka. Jak dlouho ta mystika utrpení přežije osvobození? Veoti byli nekompromisními známkami nesnesitelného řádu. Věřil jim, a jen zřídka se v nich zklamal.