Oga byl velice tmavý a velice hezký, jako Teyeo, veot, kterého měl Esdan zvláště rád. Opustil Werel dávno před válkou, odletěl s manželkou na Terru a Hain, kde budou jednou mobily v Ekumenii. Za několik století. To už bude válka skončena a Esdan bude dávno mrtvý. Ledaže by se rozhodl jít za nimi, zpátky, jít domů.
Jalové myšlenky. V revoluci se nerozhoduješ. Unáší tě jako vodopád bublinu, jsi jako jiskra v ohni, neozbrojený se sedmi ozbrojenými muži v autě, jež se řítí po široké, prázdné východní radiále… Vyjížděli z města. Mířili k východním provinciím. Legitimní vláda Voe Dea se nyní smrskla na polovinu hlavního města a dvě provincie, ve kterých bylo sedm lidí z osmi jejich majitelem, onou osmou osobou, nazýváno prostředky.
Dva muži v předním kupé spolu hovořili, ale majitelé je ve svém oddělení neslyšeli: Muž s kulatou hlavou napravo od Esdana něco zamumlal ogovi naproti, který přikývl.
„Ogo,“ oslovil ho Esdan.
Veot se na něj bezvýrazně podíval.
„Potřebuji na malou,“
Muž neodpověděl a odvrátil se. Chvíli nikdo z nich nepromluvil. Projížděli špatný úsek silnice roztrhaný bojem v prvním létě Vzpoury – nebo pouze od té doby neudržovaný. Esdan pociťoval silné nárazy a otřesy na měchýř.
„Ať se ten zasranej bělovokej pochčije,“ řekl mladík proti němu druhému, a ten se napjatě usmál.