„Souhlasím.“
„Nikdy se nevzdáme. Musíte to pochopit.“ Rayaye ztišil svůj vemlouvavý, mírný hlas. „Navrátíme světu svatý řád.“ Znělo to zcela věrohodně. Oči, tmavé werelianské oči, jež neměly bělma, byly v tlumeném osvětlení neproniknutelné. Dopil víno. „Myslíte si, že bojujeme o svůj majetek. Abychom si ho udrželi. Ale povídám vám, že hájíme Paní. V tomto boji neexistuje prohra. A žádný kompromis.“
„Paní je milosrdná.“
„Její soucit je zákon.“
Esdan mlčel.
„Zítra se musím vrátit do Bellenu,“ pronesl Rayaye po chvíli opět svým mistrovským nenuceným tónem. „Je třeba dokonale zkoordinovat plán posunutí jižní fronty. Až se vrátím, budu potřebovat vědět, jestli nám poskytnete pomoc, o kterou jsem vás požádal. Naše reakce na ní bude velkou měrou záviset. Na vašem mínění. Je známo, že jste zde ve východních provinciích – mám na mysli, že to vědí jak vzbouřenci, tak naši lidé – i když přesné místo je samozřejmě, kvůli vaší bezpečnosti, utajováno. Je známo, že možná připravujete zprávu o změně postoje Ekumeny k vedení občanské války. Změně, která by mohla zachránit miliony životů a přinést naší zemi spravedlivý mír. Doufám, že svůj čas tady strávíte touto činností.“
Je taktik, pomyslel si Esdan. Nejede do Bellenu a jestli ano, Oyova vláda se tam nenachází. Jde o jeho vlastní plán. Ztřeštěnec. Nevyjde mu to. Žádné bibo nemá. Ale má zbraň. A zastřelí mě.
„Děkuji za příjemnou večeři, ministře.“
Ráno za svítání slyšel odlétat letadlo. Po snídani se vybelhal na slunce. Jeden z veotů ho pozoroval oknem a pak se odvrátil. V chráněném koutě hned pod balustrádou jižní terasy, kde rostly mohutné keře s velkými, rozvinutými, příjemně vonícími bílými květy, spatřil Kamsu s dítětem a Heu. Kulhavě se k nim vydal. Vzdálenosti na Yarameře dokázaly, i v domě, zmrzačeného člověka odradit od procházky. Když k nim konečně dorazil, pronesl: „Jsem osamělý. Smím si k vám sednout?“
Ženy samozřejmě uctivě stály, i když Kamsina úcta byla spíše symbolická. Posadil se na oblou lavičku, jež byla pokryta spadanými květy. Ženy s dítětem se posadily na kamenem vydlážděný chodník. Rozbalily tělíčko a vystavily je mírnému slunci. Esdan si pomyslel, že dítě je velmi drobné. Klouby na modročerných pažích a nohách byly jako kolínka na stopkách květů, průsvitné. Dítě se pohybovalo víc než předtím, natahovalo ručky a otáčelo hlavu, jako kdyby se radovalo z čerstvého vzduchu.