Kamsa měla jemný, vyrovnaný obličej, a nedala na sobě znát žádné emoce, i když občas ji slyšel, jak hovoří a velmi tiše zpívá svému dítěti, veselý, radostný, tichý šum. Přitahoval ho. Jednou odpoledne ji spatřil sedět a pracovat na parapetu na velké terase, dítě zavěšené v ranečku na zádech. Přikulhal se blíž a sedl si. Nedokázal jí zabránit, aby neodložila nůž a prkno a nepostavila se s hlavou, rukama a očima v úctě sklopenýma.
„Prosím, sedni si a pokračuj v práci.“ Poslechla. „Co to krájíš?“
„Dueli, pane.“ zašeptala.
Byla to zelenina, kterou jedl často a měl ji rád. Pozoroval ji při práci. Každý velký, dřevitý lusk se musel rozříznout podél zavřeného švu, což nebyl snadný úkol; místo, kde se dal otevřít, se muselo pečlivě hledat a pak ztuha opakovaně páčit nožem, aby se lusk otevřel. Tučná jedlá semena se musela jedno po druhém uvolnit a zbavit vláknitého lůžka, které na nich lpělo.
„Chutná tato část špatně?“ zeptal se.
„Ano, pane.“
Byla to namáhavá práce, která vyžadovala sílu, zručnost a trpělivost. Zastyděl se. „Ještě nikdy jsem syrové dueli neviděl,“ přiznal se.
„Ne, pane.“
„Jak hodné dítě,“ nadhodil, trochu nazdařbůh. Drobounké stvoření v ranečku, hlavu položenou na matčině rameni, otevřelo modravě černé oči a nechápavě si prohlíželo svět. Nikdy ho neslyšel plakat. Připadalo mu poněkud nadpozemské, ale neměl s dětmi zkušenosti.
Usmála se.
„Chlapec?“
„Ano, pane.“
„Prosím, Kamso, jmenuju se Esdan. Nejsem pán. Jsem vězeň. Tvoji páni jsou i mými. Budeš mi říkat jménem?“
Neodpověděla.
„Páni by nesouhlasili.“
Přikývla. Wereliani nepřikyvovali hlavou dopředu, ale zakláněli ji dozadu. Úplně si na to po všech těch letech zvykl. Přikyvoval stejně. Uvědomil si. že si toho teď všiml. Zajetí a to, jak s ním zacházeli, ho rozvrátilo, dezorientovalo.