Nikdo se mu nepokusil ublížit, ale jeho mnohomluvné lži neposlouchali. Jakmile muž odříkal svou litanii, odvrátil se a mladíci Esdana znovu popadli. Postrkovali ho dveřmi a chodbami – přes samou bolest neviděl, kudy ho vedou – dolů po kamenných schodech, po širokém, dlážděném nádvoří, do místnosti, kde mu naposledy bolestivě škubli rukou a podrazili mu nohy, takže upadl jak dlouhý tak široký na zem, zabouchli za ním dveře a nechali ho ležet na břiše na kamenech ve tmě.
Položil čelo na paži, ležel a třásl se, slyšel vlastní dech, jak vázne v kňourání.
Později si na tu noc vzpomněl, i na další věci z příštích dnů a nocí. Nevěděl, tehdy ani později, jestli byl mučen proto, aby ho zlomili, nebo zda byl toliko příhodným předmětem bezcílné brutality a zášti, chlapecká hračka. Vybavoval si kopance, údery, velmi mnoho bolesti, ale na nic z toho si jasně nepamatoval – kromě klece pro skrčence.
O takových věcech slyšel a četl. Nikdy ji ale neviděl. Nikdy nebyl v jakémkoli vymezeném prostoru. Cizinci a návštěvníci na farmách Voe Dea nevstupovali do ubikací otroků. Byli obsluhováni domovními otroky v domech majitelů.
Tohle byly malé ubikace, ne více než dvacet chatrčí na ženské straně a tři baráky na vstupní straně. Bydlel v nich personál v počtu několika set otroků, kteří se starali o dům a obrovské zahrady Yaramery. Byli oproti rolníkům privilegovaní. To ovšem neznamenalo, že jsou zproštěni trestů. Poblíž hlavní brány, která se otevírala ve vysoké zdi, dosud stál sloup k bičování.
„Tam?“ zeptal se Nemeo. Ten, který mu pokaždé zkroutil ruku, ale druhý, Alatual, odpověděl „Ne, pojď ještě, je to támhle,“ nedočkavě se rozběhl a spustil k zemi na vrátku klec pro skrčence. Visela pod strážním stanovištěm, vysoko na vnitřní straně zdi.
Byla to obyčejná kabina z rezavého ocelového pletiva, na jednom konci zaletovaná a na druhém ji bylo možné zavřít. Visela na řetězu, zavěšena na jediném háku. Když ležela na zemi, vypadala jako past na nějaké zvíře, ne příliš velké. Mladíci ho svlékli a pobízeli ho, aby do ní hlavou napřed vlezl. Pobízeli ho elektrickými biči. které se užívaly na trestání líných otroků a se kterými si posledních pár dní pohrávali. Postrkovali ho a šťouchali mu biči do řiti a šourku a vřískali přitom smíchy. Zkroutil se do klece, až se v ní choulil hlavou napřed, ruce a nohy přitisknuté a vmáčknuté do těla. Prudce přirazili dvířka pasti, přičemž mu skřípli nahou nohu mezi dráty a způsobili mu bolest, jež ho, zatímco klec vytahovali nahoru, oslepila. Klec se divoce rozhoupala a on se křečovitě chytil drátů. Když otevřel oči, viděl, že země je asi sedm nebo osm metrů pod ním. Po chvíli kymácení a točení ustalo. Nemohl vůbec pohnout hlavou. Viděl pod klec a když protočil oči, viděl téměř celý vnitřní prostor ubikací.