Tohle všechno mu probíhalo nepřirozeně rychle a jasně hlavou, zatímco ho postrkovali po nízkých schodech k severnímu křídlu domu a hlídali ho s namířenými zbraněmi, jako kdyby si mysleli, že se jim dvaašedesátiletý muž se silnými křečemi v nohou od několikahodinového nehybného sezení chystá utéci a zmizet – zde, tři sta kilometrů uvnitř jejich území. Rychle přemýšlel a všeho si všímal.
Tato část domu, spojená s hlavním křídlem dlouhým podloubím, neshořela. Zdi stále držely střechu, ale když vešli do vstupní haly, spatřil, že je to jen holý kámen, vyřezávané obklady shořely. Špinavá podlahová krytina nahradila parket či překryla malované dlaždice. Nebyl zde vůbec žádný nábytek. Vysoká hala byla i ve své zkáze a špíně krásná, vznosná, plná jasného večerního světla. Oba veoti se odpojili od skupiny a ohlásili se nějakým mužům ve dveřích recepce. Cítil, že veoti ho ochraňují, a doufal, že se vrátí, ale nevrátili. Jeden mladík mu pořád držel ruku zkroucenou za zády. Přišel k němu podsaditý muž a díval se na něj.
„Jsi ten cizinec, kterému se říká Stará hudba?“
„Jsem Hainish, a tak mi zde říkají.“
„Pane Stará hudbo, měl byste pochopit, že opuštěním vyslanectví jste porušil úmluvu o ochraně mezi vaším velvyslancem a vládou Voa Dea, a pozbyl jste diplomatické imunity. Můžete být uvězněn, vyslýchán a řádně potrestán za všechna porušení občanského práva a zločiny vyplývající z úmluvy se vzbouřenci a nepřáteli státu, které vám dokážeme, že jste spáchal.“
„Chápu, že tohle je váš výklad mého postavení,“ odpověděl Esdan. „Ale měl byste vědět, pane. že jako velvyslanec a stabil světů Ekumeny jsem chráněn jak diplomatickou imunitou, tak zákony Ekumeny.“