Když se probudil, obloha byla zlatá, nad bezoblačným západem slunce se třpytily dva měsíčky. Kodrcali se po vedlejší cestě, vozovce, která se vinula kolem polí, ovocných zahrad a sadů kolem velkých ubikací pro rolníky, dalších polí a dalších ubikací. Zastavili na kontrolním stanovišti, které hlídal pouze jeden ozbrojený muž. Krátce si je prohlédl a mávl, aby jeli dál. Cesta vedla ohromným, otevřeným, klikatým údolím. Bylo mu povědomé a to ho znepokojovalo. To, jak stromy stály proti obloze, jak se silnice stáčela mezi lesíky a mýtinami. Věděl, že za tím dlouhým kopcem je řeka.
„Tohle je Yaramera,“ řekl nahlas.
Žádný z mužů nepromluvil.
Před lety, před desetiletími, když byl na Werelu teprve zhruba rok, bylo velvyslanectví pozváno na Yarameru. největší farmu ve Voe Deu. Klenot východu. Model výkonného otroctví. Tisíce prostředků obdělávalo pole, pracovalo v mlýnech a továrnách farmy, žilo v obrovských ubikacích, městech obehnaných zdí. Všechno čisté, systematické, přičinlivé, pokojné. A dům na kopci nad řekou, palác, tři sta pokojů, zařízení nevyčíslitelné ceny, obrazy, sochy, hudební nástroje – pamatoval si na soukromou koncertní síň se stěnami ze skleněné mozaiky, na zadní straně pozlacené, na svatyni Tualitů, jež byla jednou obrovskou květinou vyřezávanou z vonného dřeva.
Jeli právě k tomuto domu. Vůz zabočil. Letmo zahlédl proti obloze zoubkované černé trámy.