„Samozřejmě, ministře,“ souhlasil Esdan se zdvořilostí, jež hraničila s pokorou, tónem, který podobným lidem vyhovoval, neboť byli více zvyklí na pozornost otroků než sebe rovných. Esdan, jako většina jeho lidí, byl ochotný překypovat zdvořilostí za všech okolností, jež to dovolovaly, a neměl rád okolnosti, které to neumožňovaly. Něco jako pokrytectví ho netrápilo. Sám ho ovládal dokonale. Jestliže ho Rayayeovi muži mučili a Rayaye předstíral, že o tom nic neví, Esdan nic nezíská tím, že na tom bude trvat.
Byl rozhodně rád, že není nucen o tom mluvit, a doufal, že na to nebude muset myslet. Tělo na mučení myslelo za něj, pamatovalo si ho přesně, každým kloubem a svalem. Částí svého já na něj bude myslet, dokud bude žít. Naučil se věci, které neznal. Myslel si, že chápe, co je to být bezmocný. Teď věděl, že nechápal. Když přišla ta bázlivá žena, požádal ji, aby poslala pro veterináře. „Potřebuji dát nohu do sádry.“
„Léčí dělníky, nevolníky, pane,“ zašeptala žena a ustoupila. Prostředkové zde mluvili zastarale znějícím nářečím, kterému bylo občas těžké rozumět.
„Může přijít do domu?“
Zavrtěla hlavou.
„Je tu někdo, kdo se mi o ni může postarat?“
„Zeptám se, pane,“ zašeptala.
Tu noc přišla stará otrokyně. Měla vrásčitý, seschlý, přísný obličej a nechovala se vystrašeně jako ostatní. Když ho spatřila, zašeptala „Mocný pane!“, ale odměřeně mu prokázala úctu a pak mu vyšetřila oteklou nohu, neosobně jako všichni doktoři. Řekla: „Jestli mi ji dovolíte ovázat, pane, zahojí se.“
„Co mám zlomeného?“
„Tyhle prsty. Tady. Možná také tuhle kůstku. Spoustu kostí v chodidle.“
„Ovažte mi to, prosím.“
Ovazovala mu nohu látkou stále dokola, pevně, až byla obalená dost silně a znehybnila mu chodidlo v jednom úhlu. „Když půjdete, používejte hůl, pane. Šlapejte jen na patu.“