Za starých časů pod klecí postávali lidé, kteří přišli shlédnout „morální ponaučení“ otroka skrčence. Byla to lekce pro děti. aby věděly, co se stane služebné, která se vyhýbá práci, nebo zahradníkovi, jenž ukradne vzorek, dělníkovi, který odmlouvá pánovi. Teď tu nebyl nikdo. Zaprášená země byla pustá. Vysušené parcely, malý hřbitov na druhé straně prostoru pro ženy, strouha mezi oběma prostory, pěšiny, mlhavý kruh zelenější trávy přímo pod ním, všechno bylo opuštěné. Jeho mučitelé tam ještě chvíli postávali, smáli se a hovořili, pak se začali nudit a odešli.
Pokoušel se převrátit do pohodlnější pozice, ale mohl se pohybovat jen nepatrně. Klec se při každém pohybu rozkolébala a rozkývala. takže se mu přitížilo a bál se. že spadne. Nevěděl, nakolik bezpečně klec visí na jediném háku. Noha. kterou měl zaklíněnou ve dvířkách, ho bolela tak silně, že si přál omdlít, ale i když se mu točila hlava, zůstal při vědomí. Zkusil dýchat, jak se tomu naučil před dávnou dobou na jiné planetě, klidně a zlehka. Na této planetě, v téhle kleci to nešlo. Plíce měl stlačené dnem klece, takže mu každý nádech působil obrovskou námahu. Pokoušel se zůstat při vědomí, pouze zůstat při vědomí, ale vědomí bylo nesnesitelné.
Když slunce doputovalo na tuto stranu budovy a začalo na něj svítit plnou silou, závrať se změnila v nauzeu. Pak občas upadl do bezvědomí.
Přišla noc a zima. Pokoušel si představit vodu. ale žádná tu nebyla.