Zeptal se jí na jméno.
„Gana,“ odpověděla. Když se mu představovala, střelila po něm ostrým pohledem, podívala se mu zpříma do tváře, na otroka to byla troufalost. Pravděpodobně chtěla vidět jeho cizí oči, když zjistila, že ostatní části těla, i když měly odlišnou barvu, byly docela obyčejné, kosti na nohou a všechno.
„Děkuji ti, Gano. Jsem ti vděčný, že jsi tak obratná a laskavá,“
Pohodila hlavou, ale bez uctivosti, a odešla. Kulhala,
ale šla vzpřímeně. „Všechny babičky jsou buřičky,“ povídal
mu někdo kdysi, ještě před Vzpourou.
* * *
Příští den byl schopný vstát a dokulhat k židli se zlomeným opěradlem. Chvíli seděl a díval se z okna.
Pokoj poskytoval výhled z druhého poschodí na zahrady Yaramery, terasovité svahy a květinové záhony, cesty, trávníky a řadu ozdobných jezírek a bazénů, jež postupně přecházela v řeku: obrovský vzor křivek a ploch, rostlin a stezek, půdy a stojaté vody sevřený v náručí široké křivky řeky. Všechny ty parcely, cesty a terasy tvořily jemnou geometrii, jež byla důvtipně soustředěna k obrovskému stromu na břehu řeky. Už před čtyřmi sty lety, kdy byla zahrada založena, to musel být velký strom. Stál dost daleko od břehu a poněkud nad ním, ale větve sahaly daleko nad vodu a v jeho stínu by se dala postavit vesnice. Tráva na terasách zežloutla dozlatova. Řeka, jezírka i bazény měly stejně mlhavě modrou barvu jako letní nebe. Květinové záhony a křoviny byly zanedbané, přerostlé, ale ještě ne zpustlé. Zahrady Yaramery byly ve své opuštěnosti překrásné. Pusté, opuštěné, beznadějné, hodila se k nim všechna ta romantická přízviska, a přece byly rovněž racionální, vznešené a plné míru. Byly vytvořeny otroky. Jejich důstojnost a mír jsou založeny na krutosti, bídě a bolesti. Esdan byl Hainišan, pocházel z velmi starého národa, národa, který mohl Yarameru tisíckrát postavit a zničit. V duši měl krásu a obrovský smutek tohoto místa – přesvědčen, že existence jednoho nemůže ospravedlnit existenci druhého, jedna zkáza nemůže zničit druhé místo. Byl si vědom obojího, pouze vědom.