„Měl jsem za to, že si přirozeně přejete přežít.“
Rayaye zavrtěl hlavou, jako kdyby ho obtěžovala moucha. „Od doby, kdy jsme se připojili k Ekumenům – a dávno před tím. než jsme se k nim připojili, pane Stará Hudbo – jsme se věrně řídili jejich politikou a klaněli se jejich názorům. A proto jsme ztratili Yeowe! A proto jsme přišli o západ! Čtyři miliony mrtvých, pane Stará Hudbo, čtyři miliony během první Vzpoury. Od té doby další miliony. Miliony. Jak prostředků, tak pánů.“
„Sebevražda,“ pronesl Esdan tichým mírným hlasem, způsobem, jakým mluvili prostředkové.
„Pacifisté chápou všechny zbraně jako zlé, zhoubné, sebevražedné. I přes letitou moudrost Ekumeny, pane Stará Hudbo, nemáte praktický náhled na důvody války, ke kterým jsme my, mladší a krutější lidé, nuceni. Věřte mi, nejsme sebevrazi. Chceme, aby přežili lidé, národ. Jsme rozhodnuti, že to tak bude. Bibo bylo plně vyzkoušeno dlouho před tím, než jsme se připojili k Ekumeně. Je regulovatelné, dá se navádět na cíl, je ovladatelné. Je to přesná zbraň, precizní válečný nástroj. Fámy a strach široce zveličily jeho kapacitu a vlastnosti. Selektivnímu rozmístění během prvního léta povstání zabránila jen reakce stabilů ústy vašeho velvyslance.“
„Měl jsem dojem, že hlavní velitelství armády Voe Dea se rovněž postavilo proti rozmístění této zbraně.“
„Někteří generálové. Mnozí veoti mají zastaralé názory, jak víte.“

Co se stalo za další půlrok, se mohl Esdan jen dohadovat. Rayaye hovořil o „našich vítězstvích na jihu“, jako kdyby legitimní armáda útočila a probojovala se přes řeku Devan jižně od centra do Svobodné země. Jestli tomu tak bylo a získali znovu toto území, proč se tedy vláda stáhla z centra a zahrabala se v Bellenu? Rayayova povídačka o vítězstvích by se dala přeložit také tak, že se osvobozenecká armáda pokoušela přejít řeku na jihu a legitimním se ji dařilo odrážet. Jestliže to byli ochotni nazývat vítězstvím, vzdali se snad konečně snu o naprostém potlačení revoluce a znovuzískání celé země, a rozhodli se zamezit dalším ztrátám?
„Rozdělení národa není řešení,“ pronesl Rayaye a zničil tak Esdanovu naději v zárodku. „Předpokládám, že to chápete.“
Zdvořilý souhlas.
Rayaye rozlil zbytek vína. „Ale naším cílem je mír. Velice pevný a naléhavý cíl. Naše nešťastná země už si vytrpěla dost.“
Jednoznačný souhlas.
„Vím, že jste mírumilovný člověk, pane Stará Hudbo. Víme, že Ekumeni pečují o harmonii mezi svými členskými státy. Mír je to, co si všichni z celého srdce přejeme.“
Souhlas a nepatrná známka zvědavosti.
„Jak víte, vláda Voe Dea má stále moc povstání ukončit. Možnosti, jak ji ukončit rychle a jednou provždy.“
Neodpověděl, ale byl ve střehu.
„A předpokládám, že víte, že v použití těchto možností nám brání jen úcta k politice Ekumeny, k níž náš národ patří.“
Žádná odpověď ani souhlas.
„Vy to víte, pane Stará Hudbo.“

„Prezidenta Oya mrzelo, že se vám dařilo zle, a přeje vám, abyste se zcela uzdravil. Je rád, že už vám od povstalců nehrozí žádné týrání. Můžete zde bezpečně zůstat, jak dlouho si budete přát. Nicméně, až přijde správný čas, prezident a jeho kabinet vás očekávají v Bellenu.“ Zdvořilé zamumlání.
Dlouhodobá zkušenost Esdana naučila neptat se a neodhalovat tak stupeň své nevědomosti. Rayaye jako většina politiků miloval svůj hlas, a zatímco mluvil, Esdan se pokoušel dát dohromady hrubou skicu stávající situace. Vypadalo to, že legitimní vláda se přestěhovala z centra do Bellenu. na severovýchod od Yaramery, na východní pobřeží. Nějaké velení zůstalo v centru. Podle Rayayových narážek Esdan usoudil, že centrum je vskutku polonezávislé na Oyově vládě a je řízené nějakou frakcí, možná vojenskou; byl zvědav, zda se nemýlí.
Když Vzpoura začala, Oyo získal naráz mimořádnou moc; ale legitimní armáda Voe Dea se po drtivé porážce na západě postavila velení na odpor a požadovala větší autonomii v poli. Civilní vláda se dožadovala odplaty, útoku a vítězství. Armáda chtěla ovládnout povstání. Generál Aydan vybudoval v centru rozhraní a pokusil se stanovit a udržet hranici mezi nově vytvořenou Svobodnou zemí a legitimními provinciemi. Veoti, kteří přešli s bateriemi prostředků na stranu vzbouřenců, také vybízeli Osvobozenecké velitelství k příměří na hranicích. Armáda usilovala o příměří, válčící strany usilovaly o mír. Ale NekamAnna, vůdce. Osvobozené země, křičel: „Dokud tu bude jediný otrok, tak nejsem svobodný,“ a prezident Oyo hřměl: „Národ se nebude dělit! Budeme hájit zákonný majetek do poslední kapky krve!“ Generál byl najednou nahrazen novým velitelem. Velice brzy nato bylo vyslanectví zavřeno a byl mu odříznut přístup k informacím.

Ráno slyšel přistávat letadlo. Ten večer ho Rayaye pozval na večeři. Jedli s nimi Tualenem a dva veoti, pak se omluvili a zanechali ho s Rayayem a polovinou lahve vína u provizorního stolu postaveného v jedné z nejméně poškozených místností v přízemí. Býval zde lovecký pokoj nebo trofejní místnost. Byli v křídle domu, který byl pánskou částí, kam ženy nikdy nepřišly; ženské prostředky, služky a ženy na použití se nebraly jako ženy. Nad římsou krbu cenila zuby obrovská vycpaná psí hlava, chlupy měla opálené a zaprášené, skleněné oči zakalené. Na čelní stěně byly připevněny kuše. Jejich světlý stín byl na tmavém dřevě dobře zřetelný. Elektrický lustr zablikal a pohasl. Generátor byl nespolehlivý. Starý nevolník ho stále opravoval.
„Odešel za svou ženou na použití,“ pronesl Rayaye a kývl ke dveřím, které Tualenem s horlivým přáním dobré noci ministrovi právě zavřel. „Zasraná běloška. Jako ty zasraný hovna. Dělá se mi z toho husí kůže. Strká ptáka do otročí kundy. Až bude po válce, už takové věci nebudou. Míšenci jsou kořenem této revoluce. Rasy mají být oddělené, Panovnická krev se má zachovat čistá. To je jediné řešení.“ Mluvil, jako by očekával, že s ním Esdan bude naprosto souhlasit, ale nečekal na sebemenší známku tohoto souhlasu. Nalil Esdanovi plnou sklenici a pokračoval svým znělým hlasem politika, laskavý hostitel, pán usedlosti. „No, pane Stará hudbo, doufám, že se na Yarameře máte dobře a že se vám zlepšilo zdraví.“ Zdvořilé zamumlání.

„Viděl jsem, že… země je pod ní jiná,“ Esdan mluvil tak tiše a měl tak sucho v ústech, že se mu krátil dech. „Viděl jsem ji, když jsem se díval dolů. Trávu. Myslel jsem, že možná… kde oni…“ Úplně ztratil hlas.
„Jedna babička vzala hůl, dlouhou, na konec dala hadr a namočila ho, a podala mu ho. Kastráti se otočili. Ale muž zemřel. A nějakou dobu tam hnil.“
„Co udělal?“
„Enna,“ odvětila, jednoslovná záporná odpověď, kterou často slyšel prostředky užívat – nevím, neudělal jsem to, nebyl jsem tam, nemohu za to, kdo ví…
Viděl, jak dcera otrokáře, která řekla „enna“, dostala facku – ne proto, že rozbila hrneček, ale že použila slovo otroka.
„Poučná lekce.“ Věděl, že mu porozumí. Podřízení znali ironii stejně jako vzduch a vodu.
„Dali vás do ní, bála jsem se.“
„Tentokrát to byla lekce pro mě, ne pro tebe.“
Pracovala, opatrně, neustále. Pozoroval ji při práci. Skloněný obličej měl barvu hlíny s modravými stíny, byl vyrovnaný, klidný. Dítě bylo tmavší než ona. Nepřivedl ji do jiného stavu otrok, ale byla „použita“ otrokářem. Znásilnění říkali „použití“. Mimino pomalu zavřelo oči, průsvitná modravá víčka jako mušličky. Bylo malé a křehké, pravděpodobně jen měsíc nebo dva staré. Hlavu mělo s nekonečnou trpělivostí položenou na matčině sehnutém rameni.
Nikdo jiný na terasách nebyl. Kvetoucí stromy za nimi čechral nepatrný větřík a tvořil stříbrné pruhy na hladině vzdálené řeky.
„Tvé dítě, Kamso, víš, bude svobodné,“ řekl Esdan.
Zvedla oči, ne k němu. ale na řeku a za ní. „Ano. Bude svobodné.“ pronesla a pokračovala v práci.
To, že mu tohle řekla, mu dodalo odvahy. Vědomí, že mu věří, mu udělalo dobře. Potřeboval někoho, kdo by mu věřil, neboť od doby, co byl v kleci, nevěřil sám sobě. S Rayayem to bylo v pořádku: stále uměl vést slovní potyčky; to nebyl problém. Horší bylo, když byl sám, když přemýšlel nebo spal. Byl sám většinu času. Něco uvnitř, hluboko v něm. bylo zraněno, zlomeno, nezahojilo se, nemohl tomu důvěřovat, že ho to nezradí.