„Souhlasím.“
„Nikdy se nevzdáme. Musíte to pochopit.“ Rayaye ztišil svůj vemlouvavý, mírný hlas. „Navrátíme světu svatý řád.“ Znělo to zcela věrohodně. Oči, tmavé werelianské oči, jež neměly bělma, byly v tlumeném osvětlení neproniknutelné. Dopil víno. „Myslíte si, že bojujeme o svůj majetek. Abychom si ho udrželi. Ale povídám vám, že hájíme Paní. V tomto boji neexistuje prohra. A žádný kompromis.“
„Paní je milosrdná.“
„Její soucit je zákon.“
Esdan mlčel.
„Zítra se musím vrátit do Bellenu,“ pronesl Rayaye po chvíli opět svým mistrovským nenuceným tónem. „Je třeba dokonale zkoordinovat plán posunutí jižní fronty. Až se vrátím, budu potřebovat vědět, jestli nám poskytnete pomoc, o kterou jsem vás požádal. Naše reakce na ní bude velkou měrou záviset. Na vašem mínění. Je známo, že jste zde ve východních provinciích – mám na mysli, že to vědí jak vzbouřenci, tak naši lidé – i když přesné místo je samozřejmě, kvůli vaší bezpečnosti, utajováno. Je známo, že možná připravujete zprávu o změně postoje Ekumeny k vedení občanské války. Změně, která by mohla zachránit miliony životů a přinést naší zemi spravedlivý mír. Doufám, že svůj čas tady strávíte touto činností.“
Je taktik, pomyslel si Esdan. Nejede do Bellenu a jestli ano, Oyova vláda se tam nenachází. Jde o jeho vlastní plán. Ztřeštěnec. Nevyjde mu to. Žádné bibo nemá. Ale má zbraň. A zastřelí mě.
„Děkuji za příjemnou večeři, ministře.“
Ráno za svítání slyšel odlétat letadlo. Po snídani se vybelhal na slunce. Jeden z veotů ho pozoroval oknem a pak se odvrátil. V chráněném koutě hned pod balustrádou jižní terasy, kde rostly mohutné keře s velkými, rozvinutými, příjemně vonícími bílými květy, spatřil Kamsu s dítětem a Heu. Kulhavě se k nim vydal. Vzdálenosti na Yarameře dokázaly, i v domě, zmrzačeného člověka odradit od procházky. Když k nim konečně dorazil, pronesl: „Jsem osamělý. Smím si k vám sednout?“
Ženy samozřejmě uctivě stály, i když Kamsina úcta byla spíše symbolická. Posadil se na oblou lavičku, jež byla pokryta spadanými květy. Ženy s dítětem se posadily na kamenem vydlážděný chodník. Rozbalily tělíčko a vystavily je mírnému slunci. Esdan si pomyslel, že dítě je velmi drobné. Klouby na modročerných pažích a nohách byly jako kolínka na stopkách květů, průsvitné. Dítě se pohybovalo víc než předtím, natahovalo ručky a otáčelo hlavu, jako kdyby se radovalo z čerstvého vzduchu.

„Souhlasím.“
„Nikdy se nevzdáme. Musíte to pochopit.“ Rayaye ztišil svůj vemlouvavý, mírný hlas. „Navrátíme světu svatý řád.“ Znělo to zcela věrohodně. Oči, tmavé werelianské oči, jež neměly bělma, byly v tlumeném osvětlení neproniknutelné. Dopil víno. „Myslíte si, že bojujeme o svůj majetek. Abychom si ho udrželi. Ale povídám vám, že hájíme Paní. V tomto boji neexistuje prohra. A žádný kompromis.“
„Paní je milosrdná.“
„Její soucit je zákon.“
Esdan mlčel.
„Zítra se musím vrátit do Bellenu,“ pronesl Rayaye po chvíli opět svým mistrovským nenuceným tónem. „Je třeba dokonale zkoordinovat plán posunutí jižní fronty. Až se vrátím, budu potřebovat vědět, jestli nám poskytnete pomoc, o kterou jsem vás požádal. Naše reakce na ní bude velkou měrou záviset. Na vašem mínění. Je známo, že jste zde ve východních provinciích – mám na mysli, že to vědí jak vzbouřenci, tak naši lidé – i když přesné místo je samozřejmě, kvůli vaší bezpečnosti, utajováno. Je známo, že možná připravujete zprávu o změně postoje Ekumeny k vedení občanské války. Změně, která by mohla zachránit miliony životů a přinést naší zemi spravedlivý mír. Doufám, že svůj čas tady strávíte touto činností.“
Je taktik, pomyslel si Esdan. Nejede do Bellenu a jestli ano, Oyova vláda se tam nenachází. Jde o jeho vlastní plán. Ztřeštěnec. Nevyjde mu to. Žádné bibo nemá. Ale má zbraň. A zastřelí mě.
„Děkuji za příjemnou večeři, ministře.“
Ráno za svítání slyšel odlétat letadlo. Po snídani se vybelhal na slunce. Jeden z veotů ho pozoroval oknem a pak se odvrátil. V chráněném koutě hned pod balustrádou jižní terasy, kde rostly mohutné keře s velkými, rozvinutými, příjemně vonícími bílými květy, spatřil Kamsu s dítětem a Heu. Kulhavě se k nim vydal. Vzdálenosti na Yarameře dokázaly, i v domě, zmrzačeného člověka odradit od procházky. Když k nim konečně dorazil, pronesl: „Jsem osamělý. Smím si k vám sednout?“
Ženy samozřejmě uctivě stály, i když Kamsina úcta byla spíše symbolická. Posadil se na oblou lavičku, jež byla pokryta spadanými květy. Ženy s dítětem se posadily na kamenem vydlážděný chodník. Rozbalily tělíčko a vystavily je mírnému slunci. Esdan si pomyslel, že dítě je velmi drobné. Klouby na modročerných pažích a nohách byly jako kolínka na stopkách květů, průsvitné. Dítě se pohybovalo víc než předtím, natahovalo ručky a otáčelo hlavu, jako kdyby se radovalo z čerstvého vzduchu.

„Nejsem jeden z vás. Nevlastním ani nejsem vlastněn. Abyste mě mohli počítat mezi sebe, musíte předefinovat sami sebe.“
Rayaye na okamžik nevěděl, co říci. Zarazil se a jistě se naštve. Blázne, nadával Esdan sám sobě, starý blázne, zaujímat morální stanovisko! Ale neměl ponětí, na jakém stanovisku trvat.
Je pravda, že jeho slovo bude mít větší váhu než velvyslancovo. Ale z ostatního, co Rayaye řekl, nic nedávalo smysl. Jestliže chtěl prezident Oyo od Ekumeny požehnání, aby mohl použít zbraň a vážně myslel, že mu ho Esdan dá. proč k tomu použil Rayaye a držel Esdana ukrytého v Yarameře? Pracoval Rayaye s Oyem, nebo pracoval pro frakci, která prosazovala použití biba, i když Oyo to stále odmítal?
Většina, možná celé tohle povídání, byl bluf. Neexistovala žádná zbraň. Esdanovou úlohou bylo propůjčit celé záležitosti věrohodnost, zatímco Oyo ze smyčky vyvázne, kdyby bluf nevyšel.
Biobomba, bibo, byla prokletím Voe Dea po desetiletí, po staletí. V panickém strachu před cizí invazí, v době, kdy je téměř před čtyřmi sty lety Ekumena poprvé kontaktovala, vložili Wereliané všechny své prostředky do rozvoje kosmických letů a do zbrojení. Vědci, kteří vynalezli tento ničivý prostředek, ho zavrhli, a informovali vládu, že je neovladatelný; zničil by veškerý život, lidstvo i zvířata, na obrovském území a způsobil by vážné a trvalé celosvětové genetické škody, neboť se šíří vodou i atmosférou. Vláda zbraň nikdy nepoužila, ale odmítla ji zničit, a dokud bylo v platnosti embargo, její existence bránila Werelu stát se členem Ekumeny. Voe Deo trvalo na tom, že je to záruka proti cizozemské invazi a snad věřilo, že zabrání revoluci. Přesto ji nepoužili, když se otrocká planeta Yeowe vzbouřila. Pak, když už Ekumena embargo zrušila, oznámili, že zásoby zničili. Werel se připojil k Ekumeně. Voe Deo vyzvalo k inspekci stanovišť zbraní. Velvyslanec zdvořile odmítl a odvolal se na ekumenickou politiku důvěry. Teď se bibo znovu objevilo. Byla to pravda? Nebo existuje jen v Rayayově mysli? Byl zoufalý? Nebo to byl krutý žert, pokus využít Ekumenu k podpoře hrozby, která má zamezit vpádu: nejpravděpodobnější varianta, přesto ne zcela přesvědčivá.
„Válka musí skončit,“ pronesl Rayaye.

„Změnili jste rozhodnutí?“
„Prezident Oyo schválil rozmístění biba proti jednotkám, které se shromáždily a chystají se ze západu vtrhnout do této provincie.“
Jaké roztomilé slovo, „bibo“. Esdan zavřel na okamžik oči.
„Bude to děsivá zkáza,“ pokračoval Rayaye.
Souhlas.
„Je možné.“ Rayaye se předklonil, černé oči v černém obličeji, dychtivý jako kočka na lovu. „že když budou povstalci varováni, že se možná stáhnou. Budou ochotni vyjednávat. Jestliže se stáhnou, nezaútočíme. Když budou ochotni vyjednávat, přizpůsobíme se. Zkáze lze zabránit. Ekumeny si váží. Váží si vás osobně, pane Stará Hudbo. Věří vám. Kdybyste k nim promluvil po síti, nebo kdyby jejich vůdci souhlasili se setkáním, vyslechnou vás. Ne jako nepřítele, utlačovatele, ale jako hlas benevolentní, mírumilovné neutrality, hlas moudrosti, který je nabádá, aby se zachránili, dokud je ještě čas. To je možnost, kterou vám a Ekumeně nabízím. Ušetřit vaše přátele mezi vzbouřenci a ušetřit zároveň tento svět nevýslovného utrpení. Otevřít cestu k trvalému míru.“
„Nejsem oprávněn mluvit za Ekumenu. Velvyslanec –“
„To neudělá. Nemůže. Není k tomu oprávněn. Vy ano. Jste nezávislý prostředník, pane Stará Hudbo. Máte na Werelu jedinečné postavení. Obě strany vás respektují. Věří vám. A váš hlas má nekonečně větší váhu mezi bílými než jeho. Přišel teprve rok před Vzpourou. Vy jste, mohu říci, jedním z nás.“