„Tak dlouho jako jeho život.“
Nedalo se dělat nic. Nebylo kam jít. Na koho se obrátit. Lék na avo existoval, někde a pro některé děti. Zde a pro tohle dítě ne. Nemělo smysl se rozčilovat či doufat. Ani se rmoutit. Na žal ještě nebyl čas. Rekam tu byl s nimi a budou se z něj těšit, dokud bude žít. Tak dlouho jako jeho život. Je můj velký dar. Držíte mou radost.
Bylo to nezvyklé místo k poznání kvality radosti. Voda je mi vůdcem, napadlo ho. Měl stále stejný pocit, jako když v rukou držel dítě, nepatrnou váhu. krátké teplo.
Druhý den dopoledne byl na terase a čekal, až přijde Kamsa s dítětem jako obvykle, ale namísto nich přišel starší veot. „Pane Stará Hudbo, musím vás požádat, abyste zůstal načas uvnitř,“ oznámil mu.
„Nechystám se utéct, Zadyo,“ odpověděl Esdan a vystrčil obvázanou nohu.
„Je mi líto, pane.“
Rozzlobeně se belhal za veotem. Zadyo ho zamkl do přízemní místnosti, do skladovacího prostoru bez oken za kuchyněmi. Byla zařízena lůžkem, stolem, židlí, latrínou a lampou na baterie pro případ, že selže generátor, což se na chvíli stávalo skoro každý den. „Očekáváte snad útok?“ zeptal se, když viděl, kam ho odvádí, ale veot odpověděl jen tím, že zamkl dveře. Esdan se posadil na lůžko a meditoval, jak se naučil v pueblu v Arkananu. Oprostil mysl od úzkosti a zlosti tím. že dlouho opakoval: zdraví a dobrou práci, odvahu, trpělivost, mír sobě, zdraví a dobrou práci, odvahu, trpělivost a mír zadyovi… Kamse, dítěti Rekamovi, Rayayovi, Hee, Taulenemovi, ogovi, Nemeovi, který ho strčil do klece pro skrčence, Ganě, která mu ovázala nohu a požehnala mu, lidem, které znal na vyslanectví, ve městě, zdraví a dobrou práci, odvahu, trpělivost, mír… Šlo to dobře, ale sama meditace byla omyl. Nemohl přestat myslet. A tak přemýšlel. Přemýšlel, co by mohl udělat. Zjistil, že nic. Byl slabý jako voda, bezbranný jako dítě. Představil si, jak s textem v ruce hovoří na holosíti a prohlašuje, že Ekumena s váháním odsouhlasila omezené použití biologických zbraní, aby ukončili občanskou válku. Představil si, jak mu na holosíti padá text z ruky a on říká, že Ekumena nikdy neschválí použití biologických zbraní za jakýmkoli účelem. Obě představy byly fantazie. Rayayovy plány byly fantazie. Až uvidí, že je mu rukojmí k ničemu, nechá ho zastřelit. Jak dlouho žije? Stejně dlouho jako šedesát dva let. Mnohem spravedlivější díl času, než byl přidělen Rekamovi. Znovu se zamyslel.
Zadyo otevřel dveře a sdělil mu, že může vyjít.
„Jak blízko je osvobozenecká armáda, zadyo?“ zeptal se. Nečekal, že mu odpoví. Vyšel na terasu. Bylo pozdní odpoledne. Seděla tam Kamsa s dítětem u prsu. Dítě mělo v ústech matčinu bradavku, ale nesálo. Zakryla si prs. Poprvé přitom vypadala smutně.
„Spí? Smím ho pochovat?“ Esdan si sedl vedle ní.
Přendala mu uzlíček do klína. Byla znepokojená. Esdanovi se zdálo, že dítě dýchá namáhavěji, pracněji. Ale chlapec se vzbudil a podíval se velkýma očima na Esdana. Esdan dělal grimasy, špulil rty a mrkal. Byl odměněn krátkým, něžným úsměvem.
„Dělníci tvrdí, že přichází armáda,“ řekla Kamsa svým velmi slabým hlasem.

Tu noc se Esdanovi, když spal v pokoji, který měl výhled na terasy Yaramery, zdálo o tom, že ztratil plochý oblázek. který s sebou stále nosil v brašně. Kámen pocházel z puebla. Když ho držel v dlani a hřál ho, dokázal mluvit, povídat si s ním. Ale už dlouho s ním nemluvil. Teď zjistil, že ho nemá. Ztratil ho, někde ho zapomněl. Domníval se, že ho nechal v suterénu vyslanectví. Pokoušel se dostat do suterénu, ale dveře byly zamčené a jiné najít nemohl.
Vzbudil se časně ráno. Nemusel vstávat. Měl by přemýšlet, co bude dělat, co řekne, až se Rayaye vrátí. Nemohl. Myslel na sen, na kámen, který mluvil. Přál si slyšet, co říkal. Myslel na pueblo. Rodina otcova bratra žila v Arkananském pueblu na vysočině na dálném jihu. Když byl chlapec, létal tam Esi každý rok uprostřed severní zimy na čtyřicet dní léta. Nejdříve s rodiči, později sám. Strýc a teta vyrostli v Darrandě, nepatřili do puebla. Jejich děti ano. Vyrostly v Arkananu a zcela k němu patřily. Nejstarší, Suhan, o čtrnáct let starší než Esdan, se narodil s ireparabilním mozkem a nervovou vadou, a kvůli němu se rodiče usadili v pueblu. Bylo to místo pro něj. Stal se pastevcem. Šel do hor s varnami, zvířaty, jež přivedl jižní Hain z O asi před miléniem. Staral se o ně. Vracel se do puebla jen na zimu. Esi ho vídal jen zřídka a byl za to vděčný, neboť Suhan mu připadal hrozný – velký, pajdal, odporně smrděl, mluvil hlasitě hýkavým hlasem a nesrozumitelně mumlal. Esi nedokázal pochopit, proč rodiče i sestry Suhana milují. Myslel si. že to předstírají. Jeho nemohl nikdo milovat.
Pro dospívajícího Esdana to byl problém. Sestřenice Noy, Suhanova sestra, jež se stala vodním náčelníkem Arkananu, mu řekla, že to není problém, ale záhada. „Vidíš, jak nás Suhan vede?“ zeptala se. „Tak si to představ. Dovedl rodiče sem. Já se sestrou jsme se proto narodily zde. Ty k nám také jezdíš. Naučil ses žít v pueblu. Nikdy nebudeš jen měšťák, protože tě sem Suhan dovedl. Vedl nás všechny. Do hor.“
„Ve skutečnosti nás nevedl,“ přel se čtrnáctiletý.
„Ale ano. Šli jsme za jeho slabostí. Za neúplností. Vada nás vedla. Podívej se na vodu. Vyhledává ve skále vadná místa, otvory, dutiny, nedostatky. Když budeme následovat vodu, dojdeme tam, kam patříme.“ Pak začala vést spor o uživatelských právech zavlažovacího systému mimo město, neboť na východní straně hor byla velice suchá krajina a lidé z Arkananu byli svárliví, i když pohostinní, a vodní náčelník měl plno práce.
Ale Suhanův stav byl nezvratitelný a slabost nedokázala vyléčit ani zázračná medicína Hainu. Avšak tohle dítě umíralo na nemoc, jež se dala vyléčit několika injekcemi. Nebylo správné smířit se s jeho nemocí a smrtí. Nebylo správné dovolit, aby byl ošizen o život okolnostmi, smůlou, nespravedlivou společností, fatalistickým náboženstvím. Náboženství, jež živilo a podporovalo hroznou pasivitu otroků, jež našeptávalo těmto ženám, aby nic nedělaly, aby nechaly dítě chřadnout a umřít.
Měl by zasáhnout, měl by něco udělat – co by se dalo dělat?
„Jak dlouho žije?“

Pomalé přikývnutí. Neustávala v mírném houpání. Dítě mělo zavřené oči, hlavu tiše položenou na nepatrných, vysušených prsou. „Myslím, že už nebude trvat dlouho, než zemře.“
Po chvíli Esdan zopakoval: „Zemře?“
Přikývnutí. Usmívala se. Mírně, velmi mírně ho houpala. „Jsou mu dva roky věku, pane.“
„Myslel jsem, že se narodil letos v létě,“ odvětil Esdan šeptem.
Stará žena odvětila: „Přišel, aby tu s námi zůstal jen malou chvíli,“
„Co je s ním?“
„Má úbytě.“
Esdan už tenhle výraz slyšel. Zeptal se „Avo?“ Název znal, byla to systematická virová infekce běžná mezi werelianskými dětmi, obvykle propukala v epidemiích v ubikacích prostředků ve městech.
Přikývla.
„Ale ty se dají léčit!“
Stařena neodpověděla.
Avo se dalo úplně vyléčit. Když byli doktoři. Když byla medicína. Avo bylo léčitelné ve městě, ne na venkově. V panském domě, ne v ubikacích prostředků. V době míru. ne za války. Blázne!
Možná, že ví, že je léčitelné, možná, že ne; možná, že neví, co to slovo znamená. Houpala dítě a šeptem mu pobrukovala, bláznovi nevěnovala žádnou pozornost. Ale slyšela ho, a nakonec mu odpověděla, nedívala se přitom na něj, pozorovala spící obličej dítěte.
„Narodila jsem se jako otrok a mé dcery také. Ale on ne. On je dar. Dar nám. Nikdo ho nemůže vlastnit. Dar od samotného Pána Kamye. Kdo si může ponechat takový dar?“
Esdan sklopil hlavu.
Matce tehdy řekl: „Bude volný.“ A ona odpověděla: „Ano.“
Konečně promluvil. „Smím si ho pochovat?“
Babička ho přestala kolébat a chvíli ho bez hnutí držela. „Ano.“ Zvedla se a velice opatrně položila spící dítě Esdanovi do náruče, do klína.
„Držíte mou radost.“ řekla mu.
Dítě nic nevážilo – šest nebo sedm liber. Připadalo mu, že drží teplou květinu, nepatrné zvířátko, ptáče. Plenka se svezla na kameny. Gana ji sebrala, ovinula ji jemně kolem dítěte a zakryla mu obličej. Klečela tam, napjatá a nervózní, starostlivá, pyšná. Zanedlouho si dítě znovu přitiskla na srdce. „Tak,“ řekla a obličej jí zjihl do výrazu štěstí.

„Yera yera,“ zamumlala, další výraz otroků, který často slýchával v městských ubikacích: Ach, škoda, škoda.
„Jak ty poznáš jádro věci, Kamso,“ odpověděl. Pohlédla na něj a usmála se. Měla ošklivé zuby, ale usmívala se mile. Připadalo mu, že dítě nesaje. Leželo jí klidně na paži. Heo byla stále napjatá a trhla sebou, kdykoli promluvil, a tak raději mlčel. Odvrátil se, zahleděl se za keře. Měl překrásný výhled, jenž se mu naskytl pokaždé, ať šel nebo seděl, vždycky byl dokonale vyvážený: stupně dlažby, šedohnědé trávy a modré vody, záhyby alejí, masy a obrysy křovin, obrovský starý strom, zamlžená řeka a protější zelený břeh. Ženy začaly po chvíli tiše mluvit. Neposlouchal, co říkají. Vnímal hlasy, sluneční paprsky, klid.
Po horní terase k nim ztěžka přicházela stará Gana. uklonila se mu a řekla Kamse a Hee: „Choyo vás chce. Nech mi tu dítě.“ Kamsa položila dítě na teplý kámen. Vyskočily a odešly, drobné, malé ženy, pohybovaly se s přirozeným spěchem. Stařena kousek po kousku, se sténáním a grimasami, dosedla na chodník vedle Rekama. Hned ho přikryla záhybem plenky, mračila se a bručela, že je matka pošetilá. Esdan sledoval starostlivé pohyby, jemnost, s jakou chlapečka zvedá, jak mu podpírá těžkou hlavu a tenké údy, jak její něžnost dítě konejší. jak ho vlastním tělem kolébá.
Podívala se na Esdana. Usmála se; obličej se jí zvrásnil tisícem vrásek. „Je pro mě velký dar,“ pronesla.
Zašeptal: „Tvůj vnuk?“

Hlava byla ve srovnání s krkem velká, také jako květ, příliš velký na příliš tenký stonek. Kamsa ohnula větvičku s jedním květem nad dítě. Prohlíželo si ho tmavýma očima. Mělo nádherně křehká víčka a obočí. Mezi prsty mu prosvítalo slunce. Usmálo se. Esdan zatajil dech. V dětském úsměvu při pohledu na květ byla krása květu, krása světa.
„Jak se jmenuje?“
„Rekam.“
Kamyův vnuk. Kamye, pán a otrok, lovec i hospodář, válečník i smírce. „Krásné jméno. Jak je starý?“
Jejich jazykem to znamenalo „Jak dlouho žije?“ Kamsa odpověděla divně. „Jako jeho život.“ Tak alespoň pochopil šeptání a Kamsino nářečí. Možná, že se neslušelo nebo to nepřinášelo štěstí, když se člověk ptal na věk dítěte.
Opřel se o lavici. „Cítím se velmi starý. Neviděl jsem dítě sto let.“
Heo seděla nahrbená zády k němu; vycítil, že by si nejraději zakryla uši. Děsil ji, cizinec. Domníval se, že život Hee mnoho neodkázal, jen strach. Bylo jí dvacet, dvacet pět? Vypadala na čtyřicet. Možná, že jí bylo sedmnáct. Ženy na použití, na surové používání, stárly rychle. Odhadoval, že Kamse nebude moc přes dvacet. Byla drobná a plochá, ale měla půvab a vnady, které Heo neměla.
„Pán má děti?“ zeptala se Kamsa a zvedla dítě s jistou diskrétní pýchou k prsu; plaše, ale hrdě.
„Ne.“'