Wednesday, July 30, 2008

„Pusťte mě ven!“
Žádný zvuk.
Jediný výstřel. Hlasy, dupot nohou, střelba, volání. Následovalo další dlouhé ticho, vzdálené hlasy, bylo slyšet, že chodbou k místnosti přicházejí lidé. Nějaký muž řekl: „Zatím je dovnitř nepouštějte.“ Hluboký, ostrý hlas. Byl v rozpacích, pak si dodal odvahy a zvolal: „Jsem vězeň! Tady uvnitř!“
Odmlka.
„Kdo je tam?“
Tenhle hlas ještě neslyšel. Vyznal se v hlasech, tvářích, jménech i úmyslech.
„Esdardon Aya z Ekumenického vyslanectví.“
„Mocný pán!“ pronesl hlas.
„Dostaňte mě odtud, ano?“
Nedostal odpověď, ale dveře marně rachotily v mohutných pantech, někdo do nich bušil; další hlasy zvenčí, další bouchání a údery. „Sekeru,“ nařídil někdo. „Najděte klíč,“ navrhl jiný; odešli. Esdan čekal. Potlačil opakované nutkání se zasmát, obával se hysterie, ale bylo to směšné, hloupě směšné, všechny ty výkřiky přes dveře, hledání klíčů a seker, fraška uprostřed bitvy. Jaké bitvy?
Znal to i pozpátku. Osvobození vtrhli do domu a zabili Rayayovy muže, většinu z nich překvapili. Čekali, až přiletí Rayayovo letadlo. Museli mít kontakty mezi rolníky, informátory, vodítka. Zamčený v místnosti slyšel jen hlučné ukončení celé záležitosti. Když ho pustili, právě táhli ven mrtvolu. Spatřil, jak se otřesně zohavené tělo jednoho z mladíků. Alatuala nebo Nemea, oddělilo, jak ho táhli, na podlahu se v provázcích vyvalila krev a vnitřnosti, nohy zůstaly ležet. Muž, který mrtvolu táhl. zrozpačitěl, stál a držel torzo za ramena. „No, do prdele,“ ulevil si. Esdan stál a lapal po dechu, snažil se potlačit smích a nezvracet. „Pospěšte si,“ přikázal muž vedle něj, a on šel rychle dál.
Časné ranní paprsky šikmo pronikaly rozbitým oknem. Esdan se neustále rozhlížel, ale nikoho z domácích neviděl. Muži ho zavedli do místnosti, kde byl nad římsou vycpaný pes. Kolem stolu se shromáždilo šest nebo sedm mužů. Neměli uniformy, ačkoliv někteří měli na čepici nebo na rukávu žlutý uzel nebo stužku Osvobození. Byli otrhaní, ale samý sval. Někteří byli tmaví, jiní měli béžovou, jílovitou či namodralou pokožku, všichni vypadali podrážděně a nebezpečně. Jeden z mužů, kteří přišli s ním, hubený, vysoký muž. řekl pronikavým hlasem, který předtím přede dveřmi pronesl „Mocný pán“: „To je on.“
„Jsem Esdardon Aya, Stará Hudba, z vyslanectví Ekumeny,“ zopakoval tak nenucené, jak jen to šlo. „Drželi mě tu. Děkuji, že jste mě osvobodili.“
Několik mužů na něj zíralo způsobem, jakým na něj civěli lidé, kteří ještě nikdy neviděli cizozemce, vnímali červenohnědou pokožku a hluboko posazené oči s bílými koutky, a jemné rozdíly ve stavbě lebky a rysů. Pár jich civělo agresívněji. jako kdyby jeho tvrzení podrobovali zkoušce a dávali najevo, že mu uvěří kdo je, teprve až to dokáže. Velký muž se širokými rameny, s bílou pokožkou a hnědavými vlasy, plnými prachu a krve starobylé poražené rasy, se na Esdana dlouhou dobu díval. „Proto jsme přišli,“ řekl.

Tuesday, July 08, 2008

„Osvobozenecká?“
„Enna. Nějaká armáda.“
„Z druhé strany řeky?“
„Myslím.“
„Jsou to prostředkové – osvobození lidé. Tví vlastní lidé. Neublíží vám. Snad.“
Bála se. Ovládala se dokonale, ale bála se. Byla tady svědkem Vzpoury. A odvety.
„Když začne bombardování nebo boj, ukryj se, jestli je to možné. V podzemí. Musí zde být kryty.“
Zamyslela se. „Ano.“
V zahradách Yaramery byl klid. Žádný zvuk, jen vítr šelestil v listí, a znělo tiché bzučení generátoru. I spálené, zubaté ruiny domu vypadaly mile, věčně. Nejhorší už je za námi, tvrdily ruiny. Za nimi. Ale možná, že ne za Kamsou a Heou, Ganou a Esdanem. Ale v letní atmosféře nebyla ani stopa násilí. Dítě se usmálo svým neurčitým úsměvem a uvelebilo se Esdanovi v náručí. Pomyslel na kámen, jejž ztratil ve snu.
Na noc ho zamkli do místnosti bez oken. Neměl možnost zjistit, kolik je hodin, když ho vyburcoval hluk, pak ho zcela probudily série výstřelů a explozí, střelba z pušek nebo ruční granáty. Nastalo ticho, a pak druhá série ran a třesků, slabší. Znovu ticho, nerušené. Pak přímo nad domem slyšel letadlo, jako by kroužilo, zvuky v domě: pokřik, pobíhání. Rozsvítil lampu a snažil si obléknout kalhoty; přes ovázanou nohu to šlo ztěžka. Když slyšel, že se letadlo vrací, a explozi, skočil v panice po dveřích. Věděl jen to, že se musí dostat ven z této smrtící pasti. Vždycky se bál ohně, smrti v ohni. Dveře byly z pevného dřeva, důkladně zasazené do pevného rámu. Neměl vůbec žádnou naději je rozbít, a i ve svém zděšení si to uvědomoval. Vykřikl: „Pusťte mě odtud!“ Pak nad sebou získal kontrolu, vrátil se k posteli a po chvilce si sedl na podlahu mezi lůžko a stěnu, do jediného úkrytu, jejž místnost poskytovala; pokoušel si představit, co se děje. Osvobození zaútočili a Rayayovi muži na ně střílí a pokoušejí se sestřelit letadlo, to jediné si představil.
Mrtvé ticho. Neměnné.
Lampa zablikala. Vstal a postavil se ke dveřím.