„Vím to, maršále.“
Vyměnili si pohledy. I přes otevřené vyhrožování byl Metoy tím, komu měl Esdan tendenci věřit. Byl spolehlivý. Ostatní byli nervózní, nejistí. Nyní už měl jistotu, že jsou to frakcionáři. Jak velká je jejich frakce a jak moc se liší od osvobozeneckého velení, se mohl dozvědět jen z toho, co jim vyklouzne.
„Poslouchejte, pane Stará Hudbo,“ oslovil ho Tueyo. Zvyk je železná košile. „Víme, že jste pracoval pro Hama. Pomáhal jste dostat lidi na Yeowe. Tenkrát jste stál za nami.“ Esdan přikývl. „Musíte za námi stát i nyní. Hovoříme s vámi otevřeně. Máme informace, že Jiti plánují protiútok. A co to znamená? Znamená to, že se chystají použít bibo. Nic jiného to znamenat nemůže. A to se nesmí stát. Nesmíme jim dovolit to udělat. Musíme je zastavit.“
„Tvrdíte, že Ekumena je neutrální,“ vmísil se Banarkamye. „To je lež. Sto let Ekumena této planetě nedovolila se připojit, protože jsme měli bibo. Měli, nepoužili jsme ho, jen mít ho stačilo. Teď říkají, že jsou neutrální. Teď, když na tom záleží! Teď, když k nim tenhle svět patří! Musí jednat. Podniknout něco proti té zbrani. Musí Jitům zabránit, aby ji použili.“
„Jestli ji legitimní mají a plánují ji použít, a jestli dokážu dát vědět Ekumeně – co by mohli udělat?“
„Vy mluvte. Povězte prezidentovi Jitů: Ekumena říká dost. Ekumena pošle lodě, pošle vojáky. Stojíte za námi! Jestli ne, jste s nimi!“
„Generále, nejbližší loď je několik světelných let daleko. Legitimní to vědí.“
„Ale můžete je přivolat, máte vysílač.“
„Ansibl na vyslanectví?“
„Jitové mají také jednu.“
„Ansibl na ministerstvu zahraničí byl zničen při Vzpouře. Při prvním útoku na vládní budovy. Vyhodili do vzduchu celý blok.“
„Jak to víte?“
„Udělalo to vaše vlastní vojsko. Generále, myslíte si, že legitimní mají možnost spojení s Ekumenou, které vy nemáte? Nemají. Mohli by dát vyslanectví a ansibl zabrat, ale tím by ztratili u Ekumeny veškerou důvěru. A k čemu by jim to bylo? Ekumena nemá žádné vojsko, které by poslala,“ a jelikož si najednou nebyl jistý, jestli to Benarkamye ví, dodal, „jak víte. Kdyby měla, trvalo by léta, než by je sem dopravila. Z tohoto důvodu a mnoha dalších Ekumena nemá armádu a neválčí.“ Byl velmi polekán jejich nevědomostí, amatérstvím a strachem. Nedal na hlase znát neklid a netrpělivost, mluvil volně a díval se na ně bezstarostně, jako kdyby očekával, že ho pochopí a budou souhlasit. Pouhý náznak takové jistoty někdy splnil účel. Naneštěstí z pohledu do jejich tváří poznal, že ti dva generálové se mýlili a Metoy měl pravdu. Hledal stanovisko v diskusi.

Jeden mladší muž šel s ním. Představil se jako zadyo Tema. Osvobozenecká armáda tedy užívala staré veotské hodnosti. Esdan věděl, že mezi nimi byli veoti, ale Tema nebyl veot. Měl světlou pokožku a všední městský přízvuk, tichý, strohý, uskřípnutý. Esdan se s ním nepokoušel navázat hovor. Tema byl mimořádně nervózní, vystrašený nočním zabíjením v blízkém táboře nebo něčím jiným; ramena, paže i ruce se mu téměř neustále třásly, bledý obličej měl bolestivě stažený. Neměl náladu na tlachání s postarším civilním cizozemským vězněm.
Ve válce je každý vězněm, napsal historik Henennemores.
Esdan poděkoval novým věznitelům za to, že ho osvobodili, ale věděl, kde se v této chvíli nachází. Stále na Yarameře.
Přesto se mu ulevilo, když znovu spatřil svůj pokoj. Sedl si na židli s jedním opěradlem a díval se z okna na ranní slunce, na dlouhé stíny stromů na trávnících a terasách.
Nikdo z domácích nevyšel jako obvykle po své práci nebo si od ní odpočinout. Nikdo nepřišel k němu do pokoje. Ráno se vleklo. Cvičil tanhai, které se zraněnou nohou zvládl. Seděl a bděl, zdříml si, probudil se, snažil se zůstat vzhůru, byl neklidný, dělal si starosti, propracovával se slovy: Zvláštní delegace předsunuté armády světového osvobození.
Legitimní vláda nazývala v holozprávách nepřátelskou armádu „povstaleckými silami“ nebo „vzbouřenecké hordy“. Začali si říkat osvobozenecká armáda, v názvu nebylo nic o světovém osvobození; ale od začátku Vzpoury byl od souvislého spojení s bojovníky za svobodu odříznut, a od té doby, co bylo uzavřeno vyslanectví, ztratil veškeré informace všeho druhu – samozřejmě kromě informací z ostatních planet vzdálených mnoho světelných let. Nebraly konce, ansibl jich byl plný, ale o tom, co se děje o dvě ulice dál, nic, ani slovo. Na vyslanectví byl bez informací, zbytečný, bezmocný, nečinný. Přesně jako tady. Byl, jak řekl Henennemores, od začátku války vězeň. Spolu se všemi ostatními na Werelu. Vězeň v procesu svobody.
Bál se, že si na bezmocnost zvykne, že mu přesvědčí duši. Musí si vzpomenout, proč se tahle válka vede. Ale ať přijde svoboda brzy, pomyslel si, ať už mě osvobodí!
Odpoledne mu mladý zadyo přinesl talíř se studeným jídlem, očividně odřezky zbytků, které našli v kuchyni, a láhev piva. Vděčně jedl a pil. Ale bylo jasné, že domácí sluhy nepropustili. Nebo je zabili. Odmítal si to připustit.
Po západu slunce se zadyo vrátil a odvedl ho dolů do místnosti s vycpaným psem. Generátor přirozeně nefungoval; neudrželo ho v chodu nic jiného než věčné opravy starého Saky. Muži přinesli elektrické svítilny, na stole v místnosti hořelo několik velkých petrolejek a vrhalo na tváře kolem romantické, zlaté světlo a vytvářelo za nimi tajemné stíny.
„Sedněte si,“ pokynul mu hnědovlasý generál. Banarkamye – Čte bibli, tak by se dalo přeložit jeho jméno. „Chceme vám položit několik otázek.“
Němý, ale zdvořilý souhlas.
Ptali se, jak se dostal z vyslanectví, kdo byl jeho kontakt u Osvobozených, kam chtěl jít, proč tam chtěl jít, co se stalo během únosu, kdo ho sem přivedl, na co se ho ptali, co od něj chtěli. Odpoledne došel k závěru, že mu nejlépe poslouží upřímnost, a tak odpověděl na všechny otázky přímo a stručně, až na poslední.
„Osobně jsem na vaší straně téhle války,“ odpověděl, „ale Ekumena nevyhnutelně zůstává neutrální. Protože jsem v této chvíli jediný cizozemec na Werelu, který má možnost mluvit, cokoli řeknu, může být bráno – nebo zaměněno – za mínění vyslanectví a stabilů. Proto jsem byl pro Rayaye cenný. Možná, že i pro vás. Ale je to neplatná hodnota. Nemohu mluvit za Ekumenu. Nemám k tomu oprávnění.“
„Chtěli po vás, abyste prohlásil, že Ekumena podporuje Jity,“ řekl unavený Tueyo.
Esdan přikývl.
„Mluvili o tom, že použijí zvláštní taktiku, zbraně?“ Teď to byl Banarkamye, zachmuřený, snažil se ubrat otázce váhu.
„Raději bych na tuto otázku odpověděl za hranicemi, lidem z osvobozeneckého velitelství, které znám.“
„Mluvíte s velitelstvím armády světového osvobození. Odmítnutí odpovědět lze brát jako důkaz, že jste se spojil s nepřítelem.“ Tohle byl Metoy, mrštný, tvrdý, s ostrým hlasem.

Mluvil tiše, hlasem prostředka. Možná, že jim bude trvat generaci i víc, než se naučí zvýšit hlas, mluvit svobodně.
„Jak jste se dozvěděli, že jsem zde? Polní pošta?“
Tak nazývali tajný informační systém, který se šířil od ucha k uchu, od pole k ubikaci, do města a zase zpět, mnohem dřív, než existovala holosíť. Hame používal polní poštu a stala se hlavním nástrojem Vzpoury.
Malý tmavý muž se usmál a lehce pokývl, pak se zarazil, když viděl, že ostatní neprozrazují žádné informace.
„Víte, kdo mě sem tehdy přivedl – Rayaye. Nevím, pro koho pracoval. Povím vám, co budu moci.“ Ulevilo se mu a choval se pošetile, příliš mluvil. „Mám zde přátele,“ pokračoval neutrálnějším hlasem, díval se na jednoho po druhém, zpříma, ale zdvořile. „Nevolnice, lidi v domě. Doufám, že jsou v pořádku.“
„Záleží na tom,“ odpověděl šedovlasý, drobný muž, který vypadal velmi unaveně.
„Žena s dítětem, Kamsa. A stařena, Gana.“
Několik z nich zavrtělo hlavou, aby naznačili, že o nich neví nebo že je nezajímají. Většina vůbec nereagovala. Rozhlédl se po nich znovu, potlačoval zlost a podráždění při pohledu na tuto okázalost, na tu sešlost se staženými rty.
„Potřebujeme vědět, co jste tu dělal.“ řekl hnědovlasý muž.
„Kontakt z osvobozenecké armády ve městě mě asi před patnácti dny odvedl z vyslanectví na osvobozenecké velitelství. Na rozhraní nás zadrželi Rayayovi muži. Odvezli mě sem. Strávil jsem nějaký čas v kleci pro skrčence.“ pokračoval Esdan stejně neutrálním hlasem. „Zranil jsem si nohu a nemohu moc chodit. Mluvil jsem dvakrát s Rayayem. Než řeknu víc, myslím, že pochopíte, že potřebuji vědět, s kým mluvím.“
Vysoký hubený muž. který ho osvobodil ze zamčené místnosti, obešel stůl a krátce se poradil se šedovlasým mužem. Hnědovlasý naslouchal, bylo znát, že souhlasí. Vysoký hubený muž promluvil k Esdanovi atypicky pronikavým, hlubokým hlasem: „Jsme zvláštní delegace předsunuté armády světového osvobození. Jsem maršál Metoy.“ Všichni ostatní se představili. Velký hnědovlasý muž byl generál Banarkamye, unavený starší muž byl generál Tueyo. Řekli s jménem i hodnost, ale při oslovování ji nepoužívali; ani jemu neříkali pane. Před osvobozením užívali námezdníci tituly mezi sebou jen zřídka, oslovovali se podle příbuzenského vztahu: otče, sestro, tetinko. Tituly se užívaly před jménem pána: lord, pán, mistr, magnát. Osvobození zjevně rozhodlo obejít se bez nich. Potěšilo ho, že se setkal s armádou, která nešla ve vyšlapaných kolejích a nekřičela na sebe Pane! Ale nebyl si jistý, s jakou armádou se setkal.
„Drželi vás v té místnosti?“ zeptal se ho Metoy. Byl to zvláštní muž, temný chladný hlas, bledý, lhostejný obličej, ale nebyl nesvůj jako ostatní. Zdálo se, že je sebejistý, zvyklý velet.
„Zamkli mě tam na noc. Jako kdyby byli varováni, že se blíží potíže. Obvykle jsem měl pokoj nahoře.“
„Smíte tam teď jít,“ řekl Metoy. „Zůstaňte uvnitř.“
„Zůstanu. Ještě jednou děkuji,“ pronesl ke všem. „Prosím, kdybyste něco zjistili o Kamse a Ganě –?“ Nečekal, až ho okřiknou, otočil se a vyšel z místnosti.