Brzy po východu slunce zkusil dveře a zjistil, že jsou zavřené. Chvíli klepal a volal, než někdo přišel: mladý chlapík vypadal polekaně, pravděpodobně stráž; a pak Tema. ospalý a zamračený, s klíčem od dveří.
„Chci, aby mě navštívila Gana.“ řekl Esdan dost nekompromisně. „Stará se mi o tohle.“ ukázal na obtíženou nohu. Tema bez odpovědi zavřel dveře. Asi po hodině zarachotil v zámku klíč a vešla Gana. Metoy vešel za ní. Tema za ním.
Gana před Esdanem uctivě stála. Rychle k ní přišel, chytil ji za paže a přitiskl svou tvář k její. „Pán Kamye buď pochválen, že jsi v pořádku!“ Tato slova mu lidé jako byla ona, často říkali. „Kamsa a dítě, jak se mají?“
Byla vystrašená, třásla se, nebyla učesaná, oči měla zarudlé, ale rychle se vzpamatovávala díky jeho nanejvýš neočekávanému, přátelskému přivítání. „Jsou teď v kuchyni, pane,“ odpověděla. „Muži z armády povídali, že vás bolí noha.“
„Tak jsem jim to řekl. Snad bys mi ji mohla převázat.“
Sedl si na postel a Gana se dala do práce, rozvazovala plátno.
„Jsou ostatní v pořádku? Heo? Choyo?“ Krátce zavrtěla hlavou.
„Mrzí mě to,“ Nemohl se jí dál ptát.
Nezavázala mu nohu tak dobře jako předtím. Neměla v rukou dost síly, aby obvaz utáhla, a spěchala, nervózní z toho, že ji cizinci pozorují.
„Doufám, že je Choyo zase v kuchyni,“ pronesl napůl k ní, napůl k nim. „Někdo vařit musí.“
„Ano, pane,“ zašeptala.
Žádné pane. žádné mistře! Chtěl ji varovat, neboť se o ni bál. Podíval se na Metoye. pokoušel se odhadnout jeho reakci, ale nepovedlo se mu to.
Gana dokončila práci. Metoy ji poslal pryč a zadya za ní. Gana odešla ráda. Tema se zdráhal. „Generál Banarkamye –“ spustil. Metoy se na něj podíval. Mladík zrozpačitěl, zamračil se a poslechl.
„Postarám se o tyto lidi,“ řekl Metoy. „Vždycky jsem to dělal. Byl jsem dozorce na ubikacích.“ Podíval se na Esdana studenýma černýma očima, „Jsem kleštěnec. Takových jako jsem já už moc nezbylo.“
Po chvíli Esdan odpověděl. „Díky, Metoyi. Potřebují pomoc. Nerozumějí tomu.“
Metoy přikývl.
„Ani já tomu nerozumím.“ pokračoval Esdan. „Plánují Osvobození vtrhnout do země? Nebo si to Rayaye vymyslel jako výmluvu pro rozmístění biba? Oyo tomu věří? Věříš tomu ty? Je osvobozenecká armáda na druhé straně řeky? Patříš k ní? Kdo jsi? Nečekám, že mi odpovíš.“
„Ne,“ odvětil eunuch.
Jestli byl falešným agentem, uvažoval Esdan potom, co odešel, pak pracoval pro osvobozenecké velitelství. Nebo v to alespoň doufal. Metoy byl muž. kterého chtěl mít na své straně.
Ale já nevím, kde je má strana, pomyslel si. když kráčel k židli u okna. Osvobození, pochopitelně, ale co je osvobození? Není to ideál, svoboda zotročených. Ne teď. Už nikdy. Od Vzpoury je osvobození armádou, politickým tělesem, velkým počtem lidí, vůdců a rádobyvůdců, ambicí a chamtivosti, které visely jako koule na noze nadějím a síle, nemotorné amatérské polovedení, jež se zmítalo mezi násilím a kompromisem, pokaždé komplikovanějším, a už nikdy nepozná překrásnou jednoduchost ideálu, čirou myšlenku svobody. To jsem chtěl, o to jsem celá léta usiloval. Přeházet aristokraticky jednoduchou strukturu hierarchie kasty tím, že ji zamořím pojmem spravedlnosti. A pak zmotat aristokraticky jednoduchou strukturu ideálu lidské rovnosti tím, že se ji pokusím uskutečnit. Monolitická lež se roztřepila na tisíce neslučitelných pravd, a tak jsem to chtěl. Ale jsem polapen šíleností, hloupostí, bezvýznamnou výslednou brutalitou.
Všichni mě chtějí využít, ale já jsem přežitek, už nejsem užitečný, pomyslel si; a myšlenka jím prošla jako paprsek jasného světla. Stále si myslel, že ještě může něco udělat. Nemůže.
I to byla svoboda.
Není divu, že si s Metoyem beze slova a hned porozuměli.
Ke dveřím přišel Tema a doprovodil ho dolů. Do místnosti s vycpaným psem. Do tohoto pokoje se vodily všechny typy velitelů, byl zarputile mužský. Tentokrát tu bylo jen pět mužů: Metoy. dva generálové a ti dva, kteří užívali hodnosti rega. Banarkamye jim všem velel. To on kladl otázky a udílel rozkazy. „Zítra odcházíme,“ oznámil Esdanovi. „Vy s námi. Získáme přístup na osvobozenou holosíť. Budete za nás mluvit. Oznámíte jitské vládě, že Ekumena ví, že mají v plánu rozmístit zakázané zbraně, a varují je, že jestliže tak učiní, dostane se jim okamžité a hrozné odplaty.“
Esdanovi se točila hlava hlady a nevyspáním. Zůstal stát – nikdo mu nenabídl, aby si sedl – a díval se na podlahu, ruce připažené k tělu. Sotva slyšitelně zamumlal: „Ano, pane.“ Banarkamye trhl hlavou, oči se mu zablýskly. „Co jste říkal?“
„Enna.“
„Kdo si myslíte, že jste?“
„Vězeň války.“

Banarkamye řekl: „Necháme to chvíli být,“ a vrátil se k prvnímu výslechu. Přeformuloval otázky, chtěl znát více podrobností a bez hnutí poslouchal. Spásonosný obličej. Dával najevo, že rukojmí nedůvěřuje. Kladl důraz na všechno, co Rayaye řekl ohledně invaze či protiútoku na jihu. Esdan několikrát opakoval, že Rayaye povídal, že prezident Oyo očekává útok Osvobozených na tuto provincii, kus odtud po proudu. Pokaždé dodal: „Nemám tušení, jestli bylo něco z toho, co mi Rayaye řekl, pravda.“ Po čtyřech nebo pěti kolech ho přerušil. „Promiňte, generále. Musím se znovu zeptat, jestli nevíte něco o lidech, co zde byli –“
„Znal jste tady někoho, než jste sem přišel?“ zeptal se ho mladší muž ostře.
„Ne. Ptám se na domácí sluhy. Byli ke mně milí. Kamsino dítě je nemocné, potřebuje léčit. Rád bych věděl, že o ně bylo postaráno.“
Generálové se mezi sebou radili a nevěnovali tomuto odbočení žádnou pozornost.
„Každý, kdo po Vzpouře zůstal tady, na tomhle místě, je kolaborant,“ odvětil zadyo Téma.
„Kam měli jít?“ zeptal se Esdan a pokoušel se mluvit klidně. „Tenhle kraj není osvobozený. Páni tu dosud obdělávají pole pomocí otroků. Ještě stále tu používají klec pro skrčence.“ Při posledních slovech se mu hlas trochu roztřásl; proklínal se za to.
Banarkamye a Tueyo se dosud radili a jeho otázky si nevšímali. Metoy vstal a řekl: „Pro dnešek to stačí. Pojďte se mnou.“ Esdan za ním kulhal dvoranou a nahoru po schodech. Přidal se k nim zadyo, spěchal, patrně ho poslal Banarkamye. Nebyly povoleny žádné soukromé rozhovory. Nicméně Metoy se zastavil u dveří Esdanova pokoje, podíval se na něj a řekl: „O domácí služebnictvo bude postaráno.“
„Děkuji vám.“ odpověděl Esdan vřele. Pokračoval: „Gana se mi starala o zranění. Potřebuji, aby ke mně přišla.“ Jestli ho chtějí živého a zdravého, nemusí se bát použít svou indispozici jako hybnou páku. Jestli nechtějí, nepomůže mu nic.
Spal málo a špatně. Vždycky mu prospívalo, když měl informace a činnost. Bylo vysilující být držen v nevědomosti a bezmocný, zmrzačený psychicky i fyzicky. A měl hlad.