„Můžete jít.“
Esdan odešel. Tema šel za ním. ale nezastavil ho, ani mu nenařídil, kam má jít. Esdan šel přímo do kuchyně, kde slyšel rachtat pánve, a požádal: „Choyo, dej mi prosím něco k jídlu!“ Stařec se hrbil a třásl, něco zamumlal, ustaraně se omlouval, ale vytáhl nějaké ovoce a okoralý chléb. Esdan si sedl k pracovnímu stolu a hltal. Nabídl Temovi, ale ten odměřeně odmítl. Esdan snědl všechno. Když byl hotov, odkulhal z kuchyně do postranních dveří, které vedly na velkou terasu. Doufal, že tam uvidí Kamsu: ale nikdo ze služebnictva venku nebyl. Sedl si na lavičku v balustrádě, ze které byl výhled na velkou nádrž, podobnou zrcadlu. Tema stál poblíž, na stráži.
„Říkal jste, že jestliže se nevolníci na takovém místě jako je tohle nepřipojí ke Vzpouře, jsou kolaboranti,“ pronesl Esdan.
Tema bez hnutí poslouchal.
„Nemyslíte si, že někteří prostě jen nepochopili, o co jde? A že tomu dosud nerozumějí? Tohle je zaostalé místo, zadyo. Zde je těžké představit si i svobodu.“
Mladík se chvíli bránil odpovědět, ale Esdan mluvil dál. pokoušel se s ním navázat kontakt, proniknout k němu. Vtom něco, co řekl, vystřelilo poklici.
„Ženské na použití,“ začal Tema. „Černoši je každou noc šukají. To jediné jsou, hovno. Jitské kurvy. Rodí jim černé fakany, anopane, anopane. Řekl jste to, neví, co to je svoboda. Nikdy to nepochopí. Nejde osvobodit někoho, kdo se nechá šoustat černochem. Jsou zkažení. Špinaví, nejde je očistit. Jsou prosáklí skrz naskrz černým svinstvem!“ Plivl na terasu a utřel si ústa. Esdan seděl bez hnutí, díval se na klidnou vodu v nádrži a na nižší terasy, na velký strom, řeku zahalenou oparem, protější zelený břeh. Kéž by byl zdráv a mohl pořádně pracovat, byl trpělivý, měl soucit a klid. K čemu jsem kdy byl? K čemu bylo všechno, co jsem udělal? Nikdy jsem nebyl k ničemu. Trpělivost, soucit, mír. Jsou to tví vlastní lidé… Sklopil oči na hustý plivanec na žluté pískovcové terase. Blázen, zanechat za zády vlastní lidi na celý život a začít se plést do jiného světa. Blázen, myslet si, že někomu můžeš dát svobodu. K tomu sloužila smrt. Aby nás vysvobodila z klece pro skrčence.
Vstal a tiše se belhal k domu. Mladík šel za ním.
Jakmile se začalo šeřit, rozsvítila se světla. Jistě dovolili Sakovi. aby spravil generátor. Esdan byl raději v přítmí, a tak si v pokoji zhasl. Ležel na posteli, když vtom zaklepala Kamsa a vešla; nesla podnos. „Kamso!“ zvolal a namáhavě se posadil, byl by ji objal, ale podnos mu v tom zabránil. „Rekam je – ?“
„S mou matkou,“ zašeptala.
„Je v pořádku?“
Nesmělé přikývnutí. Položila podnos na postel, neboť zde nebyl stůl.
„A ty jsi v pořádku? Buď opatrná, Kamso. Kéž bych – Povídali, že zítra odcházejí. Jestli můžeš, vyhni se jim.“
„Ano. Budete v bezpečí, pane,“ pronesla tiše. Nevěděl, zda je to otázka nebo přání. Udělal krátký kajícný posunek a usmál se. Chystala se odejít.