Co se stalo za další půlrok, se mohl Esdan jen dohadovat. Rayaye hovořil o „našich vítězstvích na jihu“, jako kdyby legitimní armáda útočila a probojovala se přes řeku Devan jižně od centra do Svobodné země. Jestli tomu tak bylo a získali znovu toto území, proč se tedy vláda stáhla z centra a zahrabala se v Bellenu? Rayayova povídačka o vítězstvích by se dala přeložit také tak, že se osvobozenecká armáda pokoušela přejít řeku na jihu a legitimním se ji dařilo odrážet. Jestliže to byli ochotni nazývat vítězstvím, vzdali se snad konečně snu o naprostém potlačení revoluce a znovuzískání celé země, a rozhodli se zamezit dalším ztrátám?
„Rozdělení národa není řešení,“ pronesl Rayaye a zničil tak Esdanovu naději v zárodku. „Předpokládám, že to chápete.“
Zdvořilý souhlas.
Rayaye rozlil zbytek vína. „Ale naším cílem je mír. Velice pevný a naléhavý cíl. Naše nešťastná země už si vytrpěla dost.“
Jednoznačný souhlas.
„Vím, že jste mírumilovný člověk, pane Stará Hudbo. Víme, že Ekumeni pečují o harmonii mezi svými členskými státy. Mír je to, co si všichni z celého srdce přejeme.“
Souhlas a nepatrná známka zvědavosti.
„Jak víte, vláda Voe Dea má stále moc povstání ukončit. Možnosti, jak ji ukončit rychle a jednou provždy.“
Neodpověděl, ale byl ve střehu.
„A předpokládám, že víte, že v použití těchto možností nám brání jen úcta k politice Ekumeny, k níž náš národ patří.“
Žádná odpověď ani souhlas.
„Vy to víte, pane Stará Hudbo.“