„Prezidenta Oya mrzelo, že se vám dařilo zle, a přeje vám, abyste se zcela uzdravil. Je rád, že už vám od povstalců nehrozí žádné týrání. Můžete zde bezpečně zůstat, jak dlouho si budete přát. Nicméně, až přijde správný čas, prezident a jeho kabinet vás očekávají v Bellenu.“ Zdvořilé zamumlání.
Dlouhodobá zkušenost Esdana naučila neptat se a neodhalovat tak stupeň své nevědomosti. Rayaye jako většina politiků miloval svůj hlas, a zatímco mluvil, Esdan se pokoušel dát dohromady hrubou skicu stávající situace. Vypadalo to, že legitimní vláda se přestěhovala z centra do Bellenu. na severovýchod od Yaramery, na východní pobřeží. Nějaké velení zůstalo v centru. Podle Rayayových narážek Esdan usoudil, že centrum je vskutku polonezávislé na Oyově vládě a je řízené nějakou frakcí, možná vojenskou; byl zvědav, zda se nemýlí.
Když Vzpoura začala, Oyo získal naráz mimořádnou moc; ale legitimní armáda Voe Dea se po drtivé porážce na západě postavila velení na odpor a požadovala větší autonomii v poli. Civilní vláda se dožadovala odplaty, útoku a vítězství. Armáda chtěla ovládnout povstání. Generál Aydan vybudoval v centru rozhraní a pokusil se stanovit a udržet hranici mezi nově vytvořenou Svobodnou zemí a legitimními provinciemi. Veoti, kteří přešli s bateriemi prostředků na stranu vzbouřenců, také vybízeli Osvobozenecké velitelství k příměří na hranicích. Armáda usilovala o příměří, válčící strany usilovaly o mír. Ale NekamAnna, vůdce. Osvobozené země, křičel: „Dokud tu bude jediný otrok, tak nejsem svobodný,“ a prezident Oyo hřměl: „Národ se nebude dělit! Budeme hájit zákonný majetek do poslední kapky krve!“ Generál byl najednou nahrazen novým velitelem. Velice brzy nato bylo vyslanectví zavřeno a byl mu odříznut přístup k informacím.