Ráno slyšel přistávat letadlo. Ten večer ho Rayaye pozval na večeři. Jedli s nimi Tualenem a dva veoti, pak se omluvili a zanechali ho s Rayayem a polovinou lahve vína u provizorního stolu postaveného v jedné z nejméně poškozených místností v přízemí. Býval zde lovecký pokoj nebo trofejní místnost. Byli v křídle domu, který byl pánskou částí, kam ženy nikdy nepřišly; ženské prostředky, služky a ženy na použití se nebraly jako ženy. Nad římsou krbu cenila zuby obrovská vycpaná psí hlava, chlupy měla opálené a zaprášené, skleněné oči zakalené. Na čelní stěně byly připevněny kuše. Jejich světlý stín byl na tmavém dřevě dobře zřetelný. Elektrický lustr zablikal a pohasl. Generátor byl nespolehlivý. Starý nevolník ho stále opravoval.
„Odešel za svou ženou na použití,“ pronesl Rayaye a kývl ke dveřím, které Tualenem s horlivým přáním dobré noci ministrovi právě zavřel. „Zasraná běloška. Jako ty zasraný hovna. Dělá se mi z toho husí kůže. Strká ptáka do otročí kundy. Až bude po válce, už takové věci nebudou. Míšenci jsou kořenem této revoluce. Rasy mají být oddělené, Panovnická krev se má zachovat čistá. To je jediné řešení.“ Mluvil, jako by očekával, že s ním Esdan bude naprosto souhlasit, ale nečekal na sebemenší známku tohoto souhlasu. Nalil Esdanovi plnou sklenici a pokračoval svým znělým hlasem politika, laskavý hostitel, pán usedlosti. „No, pane Stará hudbo, doufám, že se na Yarameře máte dobře a že se vám zlepšilo zdraví.“ Zdvořilé zamumlání.