„Viděl jsem, že… země je pod ní jiná,“ Esdan mluvil tak tiše a měl tak sucho v ústech, že se mu krátil dech. „Viděl jsem ji, když jsem se díval dolů. Trávu. Myslel jsem, že možná… kde oni…“ Úplně ztratil hlas.
„Jedna babička vzala hůl, dlouhou, na konec dala hadr a namočila ho, a podala mu ho. Kastráti se otočili. Ale muž zemřel. A nějakou dobu tam hnil.“
„Co udělal?“
„Enna,“ odvětila, jednoslovná záporná odpověď, kterou často slyšel prostředky užívat – nevím, neudělal jsem to, nebyl jsem tam, nemohu za to, kdo ví…
Viděl, jak dcera otrokáře, která řekla „enna“, dostala facku – ne proto, že rozbila hrneček, ale že použila slovo otroka.
„Poučná lekce.“ Věděl, že mu porozumí. Podřízení znali ironii stejně jako vzduch a vodu.
„Dali vás do ní, bála jsem se.“
„Tentokrát to byla lekce pro mě, ne pro tebe.“
Pracovala, opatrně, neustále. Pozoroval ji při práci. Skloněný obličej měl barvu hlíny s modravými stíny, byl vyrovnaný, klidný. Dítě bylo tmavší než ona. Nepřivedl ji do jiného stavu otrok, ale byla „použita“ otrokářem. Znásilnění říkali „použití“. Mimino pomalu zavřelo oči, průsvitná modravá víčka jako mušličky. Bylo malé a křehké, pravděpodobně jen měsíc nebo dva staré. Hlavu mělo s nekonečnou trpělivostí položenou na matčině sehnutém rameni.
Nikdo jiný na terasách nebyl. Kvetoucí stromy za nimi čechral nepatrný větřík a tvořil stříbrné pruhy na hladině vzdálené řeky.
„Tvé dítě, Kamso, víš, bude svobodné,“ řekl Esdan.
Zvedla oči, ne k němu. ale na řeku a za ní. „Ano. Bude svobodné.“ pronesla a pokračovala v práci.
To, že mu tohle řekla, mu dodalo odvahy. Vědomí, že mu věří, mu udělalo dobře. Potřeboval někoho, kdo by mu věřil, neboť od doby, co byl v kleci, nevěřil sám sobě. S Rayayem to bylo v pořádku: stále uměl vést slovní potyčky; to nebyl problém. Horší bylo, když byl sám, když přemýšlel nebo spal. Byl sám většinu času. Něco uvnitř, hluboko v něm. bylo zraněno, zlomeno, nezahojilo se, nemohl tomu důvěřovat, že ho to nezradí.