Tohle všechno mu probíhalo nepřirozeně rychle a jasně hlavou, zatímco ho postrkovali po nízkých schodech k severnímu křídlu domu a hlídali ho s namířenými zbraněmi, jako kdyby si mysleli, že se jim dvaašedesátiletý muž se silnými křečemi v nohou od několikahodinového nehybného sezení chystá utéci a zmizet – zde, tři sta kilometrů uvnitř jejich území. Rychle přemýšlel a všeho si všímal.
Tato část domu, spojená s hlavním křídlem dlouhým podloubím, neshořela. Zdi stále držely střechu, ale když vešli do vstupní haly, spatřil, že je to jen holý kámen, vyřezávané obklady shořely. Špinavá podlahová krytina nahradila parket či překryla malované dlaždice. Nebyl zde vůbec žádný nábytek. Vysoká hala byla i ve své zkáze a špíně krásná, vznosná, plná jasného večerního světla. Oba veoti se odpojili od skupiny a ohlásili se nějakým mužům ve dveřích recepce. Cítil, že veoti ho ochraňují, a doufal, že se vrátí, ale nevrátili. Jeden mladík mu pořád držel ruku zkroucenou za zády. Přišel k němu podsaditý muž a díval se na něj.
„Jsi ten cizinec, kterému se říká Stará hudba?“
„Jsem Hainish, a tak mi zde říkají.“
„Pane Stará hudbo, měl byste pochopit, že opuštěním vyslanectví jste porušil úmluvu o ochraně mezi vaším velvyslancem a vládou Voa Dea, a pozbyl jste diplomatické imunity. Můžete být uvězněn, vyslýchán a řádně potrestán za všechna porušení občanského práva a zločiny vyplývající z úmluvy se vzbouřenci a nepřáteli státu, které vám dokážeme, že jste spáchal.“
„Chápu, že tohle je váš výklad mého postavení,“ odpověděl Esdan. „Ale měl byste vědět, pane. že jako velvyslanec a stabil světů Ekumeny jsem chráněn jak diplomatickou imunitou, tak zákony Ekumeny.“

Dva mladí muži dostali příkaz dopravit ho dovnitř. Vytáhli ho z auta. zkroutili mu paži a tlačili a hnali ho před sebou po schodech. Snažil se nebránit a nevnímat, co s ním dělají; rozhlížel se kolem. Prostřední a jižní křídlo obrovského domu nemělo střechu a bylo na spadnutí. Černou siluetou okna svítilo čistě žluté nebe. I zde v srdci zákona se otroci vzbouřili. Už jsou to tři roky, kdy bylo první hrůzné léto spáleno tisíce domů, ubikací, měst a velkoměst. Čtyři miliony mrtvých. Nevěděl, že Vzpoura zasáhla i Yarameru. Po řece nepřišly žádné zprávy. Kolik otroků Klenotu si tato ohnivá noc vyžádala? Byli majitelé farmy zavražděni nebo přežili a hodlají potrestat viníky? Po řece žádné zprávy nepřišly.

Když se probudil, obloha byla zlatá, nad bezoblačným západem slunce se třpytily dva měsíčky. Kodrcali se po vedlejší cestě, vozovce, která se vinula kolem polí, ovocných zahrad a sadů kolem velkých ubikací pro rolníky, dalších polí a dalších ubikací. Zastavili na kontrolním stanovišti, které hlídal pouze jeden ozbrojený muž. Krátce si je prohlédl a mávl, aby jeli dál. Cesta vedla ohromným, otevřeným, klikatým údolím. Bylo mu povědomé a to ho znepokojovalo. To, jak stromy stály proti obloze, jak se silnice stáčela mezi lesíky a mýtinami. Věděl, že za tím dlouhým kopcem je řeka.
„Tohle je Yaramera,“ řekl nahlas.
Žádný z mužů nepromluvil.
Před lety, před desetiletími, když byl na Werelu teprve zhruba rok, bylo velvyslanectví pozváno na Yarameru. největší farmu ve Voe Deu. Klenot východu. Model výkonného otroctví. Tisíce prostředků obdělávalo pole, pracovalo v mlýnech a továrnách farmy, žilo v obrovských ubikacích, městech obehnaných zdí. Všechno čisté, systematické, přičinlivé, pokojné. A dům na kopci nad řekou, palác, tři sta pokojů, zařízení nevyčíslitelné ceny, obrazy, sochy, hudební nástroje – pamatoval si na soukromou koncertní síň se stěnami ze skleněné mozaiky, na zadní straně pozlacené, na svatyni Tualitů, jež byla jednou obrovskou květinou vyřezávanou z vonného dřeva.
Jeli právě k tomuto domu. Vůz zabočil. Letmo zahlédl proti obloze zoubkované černé trámy.

Esdan zvažoval, jak by se dalo odpovědět, vtipně, legračně, ne urážlivě ani vyzývavě, a raději mlčel. Tihle dva čekali jen na záminku. Zavřel oči a pokoušel se uvolnit, vnímat bolest v rameni, ale uvědomoval si jen bolest v měchýři.
Muž vlevo, na kterého téměř neviděl, promluvil: „Řidiči. Tamhle zastav.“ Mluvil do mikrofonu. Řidič přikývl. Vůz zpomalil, sjel ze silnice a hrozně kodrcal. Všichni vystoupili. Esdan spatřil, že muž po levici je také veot, druhého stupně, zadyo. Hned jak vystoupil, uchopil jeden mladík Esdana za paži, a druhý ho rýpl zbraní do jater. Ostatní stáli na zaprášeném okraji silnice a čůrali různě na prach, štěrk a kořeny řady orvaných stromů. Esdanovi se podařilo rozepnout poklopec, ale měl tak ochromené a roztřesené nohy, že sotva dokázal stát; mladík se zbraní ho obešel a postavil se přímo před něj, pušku namířenou na penis. Někde mezi měchýřem a penisem cítil uzlík bolesti. „Ustup trochu,“ pronesl se žalostnou popudlivostí. „Nechci ti pomočit boty.“ Mladík namísto toho vykročil k němu a přiložil zbraň Esdanovi přímo na třísla.
Zadyo udělal nepatrný posunek. Mladík o krok ustoupil. Esdan se otřásl a najednou mu z penisu vystříkla fontána. I v agónii úlevy byl spokojený, když viděl, že mladíka donutil, aby ustoupil ještě o dva kroky.
„Má ho skoro jako člověk,“ řekl mladík. Esdan s diskrétní pohotovostí skryl hnědý, odlišný penis a rychle si zapnul kalhoty. Dosud měl čočky, které mu skrývaly oční bělma, a byl oblečen jako námezdník ve volných, hrubých, matně žlutých šatech, v jediném odstínu, který směli městští otroci nosit. Prapor Osvobozených měl stejně matnou žlutou barvu. Tady to je špatná barva. Tělo v šatech mělo rovněž špatnou barvu.
Esdan žil na Werelu třicet tři let a byl zvyklý, že se ho lidi báli a že to nenáviděli, ale nikdy předtím nebyl těm, kteří se ho báli a nenáviděli ho, zcela vydán na milost. Chránila ho ekumenická záštita. Jaká hloupost, opustit vyslanectví, kde byl alespoň bezúhonný, a nechat se polapit těmito zoufalými obhájci prohrané bitvy, kteří mohou napáchat škodu nejen jemu, ale i jeho prostřednictvím. Nakolik jim dokáže odporovat a kolik snese utrpení? Naštěstí z něj nemohou dostat žádné informace o plánech Osvobození, neboť neví ani za mák, co přátelé dělají. Ale přesto, jaká hloupost.
Zase ve voze, stisknutý na sedadle jako sendvič, k vidění nic než zamračené tváře mladíků a bdělý bezvýrazný obličej ogy; zavřel oči. Cesta byla rovná. Ukolébán rychlostí a tichem, Esdan upadl do postadrenalinové dřímoty.

Oga byl velice tmavý a velice hezký, jako Teyeo, veot, kterého měl Esdan zvláště rád. Opustil Werel dávno před válkou, odletěl s manželkou na Terru a Hain, kde budou jednou mobily v Ekumenii. Za několik století. To už bude válka skončena a Esdan bude dávno mrtvý. Ledaže by se rozhodl jít za nimi, zpátky, jít domů.
Jalové myšlenky. V revoluci se nerozhoduješ. Unáší tě jako vodopád bublinu, jsi jako jiskra v ohni, neozbrojený se sedmi ozbrojenými muži v autě, jež se řítí po široké, prázdné východní radiále… Vyjížděli z města. Mířili k východním provinciím. Legitimní vláda Voe Dea se nyní smrskla na polovinu hlavního města a dvě provincie, ve kterých bylo sedm lidí z osmi jejich majitelem, onou osmou osobou, nazýváno prostředky.
Dva muži v předním kupé spolu hovořili, ale majitelé je ve svém oddělení neslyšeli: Muž s kulatou hlavou napravo od Esdana něco zamumlal ogovi naproti, který přikývl.
„Ogo,“ oslovil ho Esdan.
Veot se na něj bezvýrazně podíval.
„Potřebuji na malou,“
Muž neodpověděl a odvrátil se. Chvíli nikdo z nich nepromluvil. Projížděli špatný úsek silnice roztrhaný bojem v prvním létě Vzpoury – nebo pouze od té doby neudržovaný. Esdan pociťoval silné nárazy a otřesy na měchýř.
„Ať se ten zasranej bělovokej pochčije,“ řekl mladík proti němu druhému, a ten se napjatě usmál.

Vrchní zpravodaj vyslanectví Ekumeny na Werelu, muž. který se na rodné planetě jmenoval Sohikelwenyanmurkeres Esdan a jenž byl ve Voe Deu známý pod přezdívkou Esdardon Aya neboli Stará Hudba, se nudil. Trvalo to občanskou válku a tři roky než se začal nudit, ale dospěl do stádia, kdy sám sebe v ansiblových zprávách stabilům na Hainu označoval jako vrchního úřednického hlupáka vyslanectví.
Nicméně i potom, co legitimní vláda uzavřela vyslanectví a nedovolila, aby se dovnitř nebo ven dostal kdokoli či jakákoli informace, byl schopen udržet si s přáteli ve Svobodném městě několik tajných spojení. Třetí léto války přišel k velvyslanci se žádostí. Osvobozenecké velitelství bylo odříznuto od spolehlivého spojení s vyslanectvím a zeptalo se ho (jak? vpadl mu do řeči velvyslanec; vysvětlil mu, že po jednom člověku, který dodával potraviny) jestli vyslanectví dovolí jednomu nebo dvěma svým lidem proklouznout přes hranice a promluvit s nimi, dovolí, aby byli společně vidět a poskytli důkaz, že navzdory propagandě a dezinformacím a přestože vyslanectví uvízlo v Jitském městě, není jeho personál zapleten do podpory legitimních, ale zůstal neutrální a je připraven jednat se zákonnými úřady na obou stranách.
„Jitské město?“ zeptal se velvyslanec. „Nevadí. Ale jak se tam dostaneš?“
„Neustálé potíže s Utopií,“ Esdan nato. „No, zkusím projít s kontaktními čočkami, jestli si mě nikdo nebude prohlížet zblízka. Přejít rozhraní bude ošemetný kousek.“
Většina z velkého města dosud fyzicky stála, vládní budovy, továrny a skladiště, univerzita, turistické atrakce: Velká tualská kaple, Divadelní ulice, Starý trh se zajímavými výstavními plochami a vznešená Aukční síň, jež se neužívá od doby, kdy byl prodej a nájem otroků přesunut na elektronické tržiště; nespočetné ulice, třídy a bulváry, zaprášené parky ve stínu purpurově kvetoucích stromů, míle a míle obchodů, garáží, továren, tratí, stanic, činžovních domů, budov, ohrazených ubikací, sídlišť, předměstí a satelitních čtvrtí. Většina z nich stále stála, většina z patnácti milionů obyvatel zde dosud žila, ale hluboká komplexnost města byla ztracena. Spojení byla přerušena. Vzájemná součinnost se nekonala. Mozek po mrtvici.
Největší úder byl surový, rána sekyrou přímo do mozku města, kilometr široká země nikoho, budovy vyhozené do vzduchu, zatarasené ulice, trosky a suť. Na východ od rozhraní bylo legitimní území: centrum města, vládní kanceláře, vyslanectví, banky, komunikační věže, univerzita, rozlehlé parky a bohatá sídliště, silnice z města ke zbrojnici, kasárnám, letištím a kosmodromu. Na západ od rozhraní bylo Svobodné město, osvobozené území: továrny, ubikace, byty námezdních dělníků, sídliště starých usedlíků, nekonečné míle uliček, jež se nakonec ztrácely v pustině. Oběma částmi probíhaly hlavní silnice z východu na západ, pusté.
Osvobození ho úspěšně propašovali z vyslanectví a skoro přes rozhraní. Stejně jako on měli dostatek zkušeností ze starých časů, kdy dostávali uprchlé prostředky na Yeowe a na svobodu. Připadalo mu zajímavé být pašován, namísto toho aby byl jedním z pašeráků, připadalo mu to mnohem děsivější, a přece méně stresující, protože nenesl zodpovědnost, byl balíkem, ne pošťákem. Ale někde ve spojení byl vadný článek.
Došli pěšky na rozhraní a část cesty přes a zastavili se u malého opuštěného náklaďáku, jenž seděl na ráfcích pod rozebraným činžovním domem. Za volantem za rozbitým, popraskaným čelním sklem seděl řidič a zubil se na něj. Průvodce mu ukázal, aby nastoupil dozadu. Náklaďák se odrazil jako kočka na lovu, ujížděl po příšerné cestě a kličkoval mezi troskami. Byli téměř na hranici rozhraní, kodrcali se územím zasypaným sutí, které bylo dříve možná ulicí či tržištěm, když náklaďák změnil směr, zastavil, ozvaly se výkřiky, výstřely, korba se otevřela a dovnitř vtrhli nějací muži. „Klid,“ řekl jim, „buďte v klidu,“ neboť s ním zacházeli hrubě, smýkali jím a zkroutili mu paži za záda. Vytáhli ho z náklaďáku, svlékli mu kabát a prohledali ho, jestli nemá zbraň, pak ho postrkovali s pažemi pevně přitisknutými k zádům k autu, které čekalo vedle náklaďáku. Pokusil se zjistit, jestli je jeho řidič mrtvý, ale než ho strčili do auta, nestačil se rozhlédnout.
Byla to stará vládní limuzína, tmavě červená, široká a dlouhá, určená na přehlídky a na to, aby vozila významné majitele nemovitostí na Radu a velvyslance z kosmodromu. Hlavní oddělení vozu se dalo zatáhnout závěsem, který odděloval pánské a dámské pasažéry, a kupé pro řidiče bylo uzavřeno, aby pasažéři nedýchali stejný vzduch, který vydechl otrok.
Jeden muž mu držel ruku za zády, dokud ho nestrčil hlavou napřed do vozu, a jediné, co ho napadlo, když zjistil, že se ocitl mezi dvěma muži a proti němu sedí další tři, bylo: na tohle jsem už příliš starý.
Zachovával klid, potlačoval strach i bolest, netroufal se pohnout ani si třít rameno, v němž pociťoval ostrou bolest, ani se jim podívat do tváře či příliš nápadně na ulice. Dva pohledy mu řekly, že právě přejíždí ulici Rei; jeli na východ, ven z města. Uvědomil si, že doufá, že ho vezou zpět na vyslanectví. Jak pošetilé.
Měli ulice sami pro sebe, kromě pěších, kteří je sledovali polekaným pohledem, když se kolem nich mihli. Byli zrovna na širokém bulváru, jeli velmi rychle, stále na východ. I když byl ve velmi špatné situaci, přesto ho naprosto rozjařovalo, že je mimo vyslanectví, na vzduchu, ve světě, že se pohybuje, a to rychle.
Opatrně zvedl ruku a masíroval si rameno. Stejně opatrně pohlédl na muže vedle sebe a proti sobě. Všichni měli tmavou pokožku, dva modročernou. Dva muži naproti byli mladí. Upravené, netečné obličeje. Třetí byl veot třetího stupně, oga. Obličej nic nevyjadřoval, v tom byla jeho kasta dobře vycvičena. Jak se na něj Esdan díval, zachytil jeho pohled. Oba se okamžitě odvrátili.
Esdan měl veoty rád. Viděl je, vojáky stejně jako majitele otroků, jako část starého Voe Dea, členy rasy odsouzené k záhubě. Obchodníci a byrokraté přežijí a budou prosperovat mezi Osvobozenými, bezpochyby si najdou vojáky, kteří za ně budou bojovat, ale vojenská kasta ne. Jejich zákon oddanosti, cti a přísnosti byl příliš podobný zákonu otroků, s nimiž společně uctívali Kamye, bojovníka a nevolníka. Jak dlouho ta mystika utrpení přežije osvobození? Veoti byli nekompromisními známkami nesnesitelného řádu. Věřil jim, a jen zřídka se v nich zklamal.