Posledních pár dní myslel na Hain častěji než léta, desetiletí předtím. Býval na Werelu doma, a teď nebyl. Nepatřičné srovnání, nemístné vzpomínky. Odcizené.
„Strčili mě do klece.“ mluvil stejně potichu jako ona a na posledním slově se zarazil. Nedokázal to říci celé, klec pro skrčence.
Znovu přikývla. Tentokrát se na něj poprvé podívala, jen krátce mrkla. Bezvýrazně řekla: „Já vím,“ a pokračovala v práci.
Nenapadalo ho, co ještě říci.
„Když jsem byla dítě, žila jsem tam.“ Pohlédla k ubikacím, kde byla klec. Naprosto své mumlání ovládala, stejně jako všechny posunky a pohyby. „Předtím, než dům shořel. Když zde žili páni. Nechávali klec viset často. Jednou v ní byl muž, dokud tam neumřel. Uvnitř. Viděla jsem to.“
Oba mlčeli.
„My děti jsme pod ni nikdy nechodily. Nikdy jsme tam neběhaly.“