Posledních pár dní myslel na Hain častěji než léta, desetiletí předtím. Býval na Werelu doma, a teď nebyl. Nepatřičné srovnání, nemístné vzpomínky. Odcizené.
„Strčili mě do klece.“ mluvil stejně potichu jako ona a na posledním slově se zarazil. Nedokázal to říci celé, klec pro skrčence.
Znovu přikývla. Tentokrát se na něj poprvé podívala, jen krátce mrkla. Bezvýrazně řekla: „Já vím,“ a pokračovala v práci.
Nenapadalo ho, co ještě říci.
„Když jsem byla dítě, žila jsem tam.“ Pohlédla k ubikacím, kde byla klec. Naprosto své mumlání ovládala, stejně jako všechny posunky a pohyby. „Předtím, než dům shořel. Když zde žili páni. Nechávali klec viset často. Jednou v ní byl muž, dokud tam neumřel. Uvnitř. Viděla jsem to.“
Oba mlčeli.
„My děti jsme pod ni nikdy nechodily. Nikdy jsme tam neběhaly.“

Kamsa měla jemný, vyrovnaný obličej, a nedala na sobě znát žádné emoce, i když občas ji slyšel, jak hovoří a velmi tiše zpívá svému dítěti, veselý, radostný, tichý šum. Přitahoval ho. Jednou odpoledne ji spatřil sedět a pracovat na parapetu na velké terase, dítě zavěšené v ranečku na zádech. Přikulhal se blíž a sedl si. Nedokázal jí zabránit, aby neodložila nůž a prkno a nepostavila se s hlavou, rukama a očima v úctě sklopenýma.
„Prosím, sedni si a pokračuj v práci.“ Poslechla. „Co to krájíš?“
„Dueli, pane.“ zašeptala.
Byla to zelenina, kterou jedl často a měl ji rád. Pozoroval ji při práci. Každý velký, dřevitý lusk se musel rozříznout podél zavřeného švu, což nebyl snadný úkol; místo, kde se dal otevřít, se muselo pečlivě hledat a pak ztuha opakovaně páčit nožem, aby se lusk otevřel. Tučná jedlá semena se musela jedno po druhém uvolnit a zbavit vláknitého lůžka, které na nich lpělo.
„Chutná tato část špatně?“ zeptal se.
„Ano, pane.“
Byla to namáhavá práce, která vyžadovala sílu, zručnost a trpělivost. Zastyděl se. „Ještě nikdy jsem syrové dueli neviděl,“ přiznal se.
„Ne, pane.“
„Jak hodné dítě,“ nadhodil, trochu nazdařbůh. Drobounké stvoření v ranečku, hlavu položenou na matčině rameni, otevřelo modravě černé oči a nechápavě si prohlíželo svět. Nikdy ho neslyšel plakat. Připadalo mu poněkud nadpozemské, ale neměl s dětmi zkušenosti.
Usmála se.
„Chlapec?“
„Ano, pane.“
„Prosím, Kamso, jmenuju se Esdan. Nejsem pán. Jsem vězeň. Tvoji páni jsou i mými. Budeš mi říkat jménem?“
Neodpověděla.
„Páni by nesouhlasili.“
Přikývla. Wereliani nepřikyvovali hlavou dopředu, ale zakláněli ji dozadu. Úplně si na to po všech těch letech zvykl. Přikyvoval stejně. Uvědomil si. že si toho teď všiml. Zajetí a to, jak s ním zacházeli, ho rozvrátilo, dezorientovalo.

Nejdříve si s žádným z nich netroufal mluvit, aby jim nezpůsobil potíže, ale jejich věznitelé si jich nevšímali, jen jim dávali rozkazy; očividně jim důvěřovali a měli k tomu dobrý důvod. Buřiči, prostředkové, kteří uprchli z ubikací, zapálili domy a zabili dozorce a pány, byli dávno pryč: byli mrtví nebo zmizeli, či byli znovu zotročeni a na obou tvářích ocejchováni křížem. Tihle byli dobří služební duchové. Velice pravděpodobně zůstali po celou dobu loajální. Mnoho nevolníků, zvláště osobních otroků, mělo stejnou hrůzu ze Vzpoury jako páni a snažilo se je chránit nebo s nimi uprchlí. Nebyli o nic většími zrádci než páni, kteří osvobodili své prostředky a bojovali na straně Osvobozených. Stejnými, o nic většími.
Dívky, mladé pomocnice na polích, byly jedna po druhé přiváženy, aby ukojily mužskou touhu. Skoro každý den vyjížděli mladíci, kteří ho mučili, s terénním vozem a odváželi dívku, kterou využili, a přiváželi si novou.
Jedna z mladších domácích nevolnic, Kamsa, s sebou vždycky nosila své mimino, a muži ji ignorovali. Druhá, Heo, byla bázlivá žena, která ho obsluhovala. Tualenem s ní každou noc spal. Ostatní muži od ní drželi ruce pryč.
Když ženy nebo ostatní nevolníci potkali v domě nebo venku Esdana, přitiskli ruce k bokům, bradu k hrudi, sklopili oči a nehýbali se: formální úcta, která se očekávala od osobních prostředků, kteří potkali pána.
„Dobrý den, Kamso.“
Odpovědí mu byla úcta.
Byla to již léta, co se setkal s výsledným produktem generací otroctví, s druhem otroka popisovaným jako „dokonale vycvičený, poslušný, nezištný, oddaný, ideální osobní prostředek,“ když byli nabízeni k prodeji. Většina prostředků, které znal, přátelé a kolegové, byli městští námezdníci, najatí pány do společností a sdružení na práci v továrnách, obchodech či kvalifikovaných řemeslech. Poznal také velmi mnoho rolníků. Rolníci se s pány setkávali jen zřídka; pracovali pod vedením dozorců a ubikace řídili kasírovaní otroci. Ti, které znal, byli většinou na útěku, chráněni Hamem, podzemní dráhou; na cestě ke svobodě na Yeowe. Žádný z nich nebyl zcela připraven o vzdělání, názory a jakoukoli představu o svobodě jako tito nevolníci. Zapomněl už, jak vypadá dokonalý otrok. Zapomněl na naprostou neproniknutelnost člověka, který nemá žádný osobní život, na nedotknutelnost zcela bezbranného.

Další rozhovor s Rayayem byl odložen. Zadyo ho přišel omluvit. Ministr byl odvolán k rozmluvě s prezidentem a vrátí se za tři až čtyři dny. Esdan si uvědomil, že brzy ráno slyšel nedaleko vzlétat letadlo. Byla to pro něj milost. Měl v oblibě bouřlivé debaty, ale byl ještě příliš unaven, příliš otřesen a odpočinek uvítal. Nikdo k němu do pokoje nechodil, kromě vystrašené ženy Hey, a zadya, který přišel jednou za den zeptat se, jestli něco nepotřebuje.
Když už se cítil dost silný, směl opustit pokoj a jít ven, pokud si přál. S pomocí hůlky a tvrdé podešve ze starého sandálu, kterou mu Gana přinesla, mohl chodit, dojít do zahrad a sedět na slunci, jež každým dnem sláblo, jak se léto chýlilo ke konci. Strážce či přesněji řečeno opatrovníky mu dělali dva veoti. Vídal oba mladíky, kteří ho mučili; drželi se od něj dál, evidentně měli zakázáno se k němu přibližovat. Jeden z veotů byl obvykle na dohled, ale nikdy k němu nepřistoupil.
Nedošel daleko. Někdy si připadal jako brouk na pláži. Část domu, jež se dala užívat, byla obrovská, zahrady byly rozsáhlé, lidí tu bylo velmi málo. Šest mužů, kteří ho přivezli, a pět nebo šest dalších, kteří zde žili; velel jim zavalitý muž Tualenem. Z původní populace prostředků v domě a na farmě zde bylo deset až dvanáct otroků, malý zbytek domácího personálu kuchařů, pomocníků v kuchyni, pradlen, pokojských, komorných, osobních sloužících, leštičů bot. čističů oken, zahradníků, hrabačů pěšin, číšníků, lokajů, poslíčků, podkoních, řidičů, dívek a chlapců pro ukojení touhy, kteří svým majitelům a jejich hostům sloužili za starých časů. Těchto pár už nebylo v noci zamčeno ve starých ubikacích domácích prostředků, kde se nacházela klec pro skrčence, ale spali na nádvoří ve změti stájí pro koně a lidi, kde ho zpočátku drželi, nebo v komplexu místností kolem kuchyní. Většina z těchto několika zbylých byly ženy, z toho dvě mladé, a dva nebo tři staří, křehce vypadající muži.

A když tak konečně seděl a cítil se trochu pohodlně, byl si také vědom, že krásně truchlivé terasy Yaramery by mohly v sobě obsahovat terasy Darrandy na Hainu; střecha pod červenou střechou, zahrada pod zelenou zahradou, prudce spadající k blyštivému přístavu, k promenádám, přístavištím a k plachetnicím. Za přístavem se vzdouvá moře, zvedá se do výšky domu, až k jeho očím. Esi ví, že knihy říkají, že moře leží. „Moře dnes v noci klidně leží,“ praví báseň, ale on ví své. Moře stojí, jako stěna, šedomodrá stěna na konci světa. Když na něj vypluješ, bude se zdát ploché, ale když ho opravdu spatříš, bude vysoké jako kopce Darrandy, a když se po něm skutečně poplavíš, proplaveš tou stěnou na druhou stranu, za konec světa.
Nebe je střecha, kterou tato stěna podepírá. V noci hvězdy září skleněnou vzdušnou stěnou. Můžeš k nim také doplout, ke světům mimo svět.
„Esi,“ volá někdo zevnitř, a on se otočí od moře a nebe, odejde z balkonu a jde přivítat hosty nebo na hodinu hudby nebo na oběd s rodinou. Je hezký chlapec, Esi: poslušný, příjemný, ne příliš hovorný, ale docela společenský, zajímají ho lidé. Samozřejmě s velmi dobrým vychováním: je konec konců Kelwen a starší generace by nic jiného v dítěti z rodiny nedopustila, ale učil se dobrým způsobům snadno, snad proto, že nikdy neviděl špatné. Nebyl snílek. Byl bdělý, pohotový, všímavý. Ale přemýšlivý, rozhodnutý na všechno přijít vlastním rozumem, jako třeba na mořskou stěnu a vzdušnou střechu. Esi už není Esdanovi tak zřetelný a blízký jako býval; je to malý chlapec před dávnou dobou a velice daleko, zůstal vzadu, zůstal doma. Esdan se jen málokdy dívá jeho očima nebo vdechuje úžasnou a spletitou vůni domu v Darrandě – dřevo, pryskyřičný olej používaný k leštění dřeva, rohože z vonné trávy, čerstvé květiny, kuchyňské byliny, mořský vítr – nebo slyší matčin hlas: „Esi? No tak pojď dovnitř, miláčku. Přijeli příbuzní z Dorasedu!“ Esi vběhne dovnitř přivítat příbuzné, starého Iliawada s výstředním obočím a chlupy v nose, který umí kouzla s kousky lepicí pásky, a Tuitui, která umí chytat lépe než Esi, i když je mladší, zatímco Esdan usíná na rozbité židli u okna s výhledem na strašné, nádherné zahrady.

Zeptal se jí na jméno.
„Gana,“ odpověděla. Když se mu představovala, střelila po něm ostrým pohledem, podívala se mu zpříma do tváře, na otroka to byla troufalost. Pravděpodobně chtěla vidět jeho cizí oči, když zjistila, že ostatní části těla, i když měly odlišnou barvu, byly docela obyčejné, kosti na nohou a všechno.
„Děkuji ti, Gano. Jsem ti vděčný, že jsi tak obratná a laskavá,“
Pohodila hlavou, ale bez uctivosti, a odešla. Kulhala,
ale šla vzpřímeně. „Všechny babičky jsou buřičky,“ povídal
mu někdo kdysi, ještě před Vzpourou.
* * *
Příští den byl schopný vstát a dokulhat k židli se zlomeným opěradlem. Chvíli seděl a díval se z okna.
Pokoj poskytoval výhled z druhého poschodí na zahrady Yaramery, terasovité svahy a květinové záhony, cesty, trávníky a řadu ozdobných jezírek a bazénů, jež postupně přecházela v řeku: obrovský vzor křivek a ploch, rostlin a stezek, půdy a stojaté vody sevřený v náručí široké křivky řeky. Všechny ty parcely, cesty a terasy tvořily jemnou geometrii, jež byla důvtipně soustředěna k obrovskému stromu na břehu řeky. Už před čtyřmi sty lety, kdy byla zahrada založena, to musel být velký strom. Stál dost daleko od břehu a poněkud nad ním, ale větve sahaly daleko nad vodu a v jeho stínu by se dala postavit vesnice. Tráva na terasách zežloutla dozlatova. Řeka, jezírka i bazény měly stejně mlhavě modrou barvu jako letní nebe. Květinové záhony a křoviny byly zanedbané, přerostlé, ale ještě ne zpustlé. Zahrady Yaramery byly ve své opuštěnosti překrásné. Pusté, opuštěné, beznadějné, hodila se k nim všechna ta romantická přízviska, a přece byly rovněž racionální, vznešené a plné míru. Byly vytvořeny otroky. Jejich důstojnost a mír jsou založeny na krutosti, bídě a bolesti. Esdan byl Hainišan, pocházel z velmi starého národa, národa, který mohl Yarameru tisíckrát postavit a zničit. V duši měl krásu a obrovský smutek tohoto místa – přesvědčen, že existence jednoho nemůže ospravedlnit existenci druhého, jedna zkáza nemůže zničit druhé místo. Byl si vědom obojího, pouze vědom.

„Samozřejmě, ministře,“ souhlasil Esdan se zdvořilostí, jež hraničila s pokorou, tónem, který podobným lidem vyhovoval, neboť byli více zvyklí na pozornost otroků než sebe rovných. Esdan, jako většina jeho lidí, byl ochotný překypovat zdvořilostí za všech okolností, jež to dovolovaly, a neměl rád okolnosti, které to neumožňovaly. Něco jako pokrytectví ho netrápilo. Sám ho ovládal dokonale. Jestliže ho Rayayeovi muži mučili a Rayaye předstíral, že o tom nic neví, Esdan nic nezíská tím, že na tom bude trvat.
Byl rozhodně rád, že není nucen o tom mluvit, a doufal, že na to nebude muset myslet. Tělo na mučení myslelo za něj, pamatovalo si ho přesně, každým kloubem a svalem. Částí svého já na něj bude myslet, dokud bude žít. Naučil se věci, které neznal. Myslel si, že chápe, co je to být bezmocný. Teď věděl, že nechápal. Když přišla ta bázlivá žena, požádal ji, aby poslala pro veterináře. „Potřebuji dát nohu do sádry.“
„Léčí dělníky, nevolníky, pane,“ zašeptala žena a ustoupila. Prostředkové zde mluvili zastarale znějícím nářečím, kterému bylo občas těžké rozumět.
„Může přijít do domu?“
Zavrtěla hlavou.
„Je tu někdo, kdo se mi o ni může postarat?“
„Zeptám se, pane,“ zašeptala.
Tu noc přišla stará otrokyně. Měla vrásčitý, seschlý, přísný obličej a nechovala se vystrašeně jako ostatní. Když ho spatřila, zašeptala „Mocný pane!“, ale odměřeně mu prokázala úctu a pak mu vyšetřila oteklou nohu, neosobně jako všichni doktoři. Řekla: „Jestli mi ji dovolíte ovázat, pane, zahojí se.“
„Co mám zlomeného?“
„Tyhle prsty. Tady. Možná také tuhle kůstku. Spoustu kostí v chodidle.“
„Ovažte mi to, prosím.“
Ovazovala mu nohu látkou stále dokola, pevně, až byla obalená dost silně a znehybnila mu chodidlo v jednom úhlu. „Když půjdete, používejte hůl, pane. Šlapejte jen na patu.“